První dovolená aneb Když se z dítěte stane raubíř

“Ta bude z těch všech nových dojmů a plavání tak unavená, že vám bude pořád spát a ty se budeš opalovat!” Tak tuhle větu jsem slyšela před dovolenou hned několikrát. No a NESTALO SE TO!!! Tedy ne, že bych plánovala dovolenou s tím, že ji moje dítě celou prospí, je ale pravda, že s tím spaním jsem si to tak nějak představovala aspoň večer. V normálu usíná naše dcerka mezi sedmou a půl osmou. Takže představa, že půjdeme s mužem na romantickou večeři, u které nám bude šumět moře a hrát chorvatská hudba a ona bude spinkat hned vedle v kočárku, byla lákavá. No – a klasika! Představte si, bylo to úplně jinak! (jak jinak taky, že jo?)

Ještě než jsme se stali rodiči, na každé dovolené jsme si všimli, že i v deset hodin večer všude pobíhají malé děti. Podotýkám, že neunavené, ale plné života. A to byl přesně případ naší dcery! Jen s tím rozdílem, že ona lezla. Lezla úplně všude. Hlavně v restauracích. Kočárek? Proč by v něm seděla?!

Kolem šesté hodiny jsme se vždycky vraceli s ní a manželem z pláže a dávali náš klasický rituál. Tedy – půl sedmá koupání, sedmá krmení a pak jsme ji “jen” místo postýlky dali do kočárku a jeli jsme ven. Tam jsme zjistili, že to naše holčička bude umět jednou asi pořádně roztočit (asi bude bohužel po mně :wacko:-což je fakt v pr…. (a teď nemyslím public relations, ale v prdeli), protože když jsme s manželem spolu začínali chodit, často mě musel přemlouvat ať už jdeme domů a mně vždycky přišlo, že je zábava zrovna v nejlepším. Druhý den jsem mu ale děkovala, že mě uchránil před šílenou kocovinou). Zpátky ale k Emi. Jakmile viděla všechen ten ruch kolem sebe, oči se jí rozzářily, nevěděla, kam se dřív dívat a když jsme si vybrali restauraci, ve které jsme si chtěli dát naši první večeři, rozhodně se neřadila k dětem, které by se v kočárku pohodlně usadily a čekaly až se jim bude zdát o lahvích přetékajících Nutrilonem.

Jen co jsme s mužem vzali jídelní lístky do ruky a objednali si, začala se vzpínat a jakoukoliv romantiku za šumění mořských vln totálně sabotovala. Proč taky, když má na to ještě dost času! Vytáhla jsem ji tedy z kočárku a protože fakt na klíně nevydrží ani vteřinu (jediná autosedačka je výjimka!), začala si obcházet naše židle, na kterých jsme s manželem seděli a pak začala lézt všude tam, kde se to pochopitelně nehodilo. Vzhledem k tomu, jak si za jediný den oblíbila hraní s kamínky na pláži, přinesla jsem jí jich pár na hraní. Vydrželo jí to chvíli! Pak své světle růžové legínky vyválela v prachu, dolezla k obřím květináčům a hele! Kameny!! A kytky! 

Kromě toho, že začala plenit nebohé muškáty a já jí ne a ne vysvětlit, že to není jako u nás doma, kde to “obrečí” jen manžel, začala se přehrabovat v oblázcích, které byly v květináčích nasypané a vyhazovat je z nich mimo restauraci. Muž už samozřejmě oči navrch hlavy, já navíc polovině hostů restaurace ukazovala v předklonu svůj zadek v kraťasech. V tom zápalu jsem to vůbec nevnímala. Muž mě ale snad milionkrát upozorňoval na to ať jsem trochu soudná, že pán od vedlejšího stolu málem spolknul vidličku a když už tedy naše dcerka ohrožuje kolemjdoucí (k tomu se dostanu za chvíli) ať aspoň já mám tu soudnost a chodím kolem v ní v dřepu. V dřepu!!!! Jak dlouho mi to asi tak mohlo vydržet?! Víte jaká to byla makačka? Zvlášť, když jsem se snažila odtrhnout ji od květináčů a udržet při tom balanc! (dívím se, že jsem nezačala dělat “kač kač kač”)  Do toho dvě matky, které právě procházely, kryly před naší malou teroristkou své dvě cca dvouleté děti, po kterých naše záškodnice házela ty šutry a vítězně se při tom usmívala!! (jako by snad v šipkách trefila padesátku!) Naštěstí ale nikdo neutrpěl žádná zranění.

(na obrázku jeden z předmětů doličných)

Stala se prostě přesně ta věc! Mně i manželovi se vybavily vzpomínky na dobu, kdy jsme byli bezdětní a v každé restauraci, kdy jsme něco podobného  TOMUHLE ještě JAKO BEZDĚTNÍ viděli, jsme přesně TOHLE odsuzovali. Říkali jsme si několik věcí, na které hned odpovím ze své současné pozice.

1.) Proč ti dementní rodiče tahají tak malé dítě do restaurace?

• protože se snaží mít úplně normální dovolenou a předpokládali, že dítě usne jako vždycky. Možná o malinko později. (Nechat ho spát tři hodiny v kočáru a u toho si užívat večeři, není přece žádný zločin!)

2.) Proč to dítě nechají dělat si s těmi kameny více méně co chce a nepřikurtují ho do kočáru?

• protože prostě v určité chvíli rezignujete a nechcete, aby ječelo na celou restauraci. Ty nenávistné pohledy všech vás totiž opravdu probodnou skrz na skrz! Je to roční holčička, co si přece “jen” přišla hrát s kamením a je u toho “hodná”! (počty raněných kolem naštěstí = nula, jak už jsem psala)

3.) Proč ta ženská nemá soudnost a nevezme si delší kraťasy, když ukazuje prdel celé restauraci?

• protože prostě bylo vedro a té “ženské” nedošlo, že dojde na to, aby ten zadek nevědomky ukazovala!

Stejné to bylo druhý den u oběda. Jen s tím rozdílem, že tentokrát, jsem od stolu vstávala pokaždé, co jsem jí chtěla dát na lžíci jídlo. Ve finále mi nezbylo nic jiného než se utábořit na zemi vedle stolu. No představte si tu situaci, kdy muž sedí u stolu, jí oběd a já? Upřímně…. když jsem si sedala na podlahu, byla jsem už situací dost pobavená (přece se z toho nebudu zbytečně nervovat nebo přemýšlet, že si hodím laso) Ono vám nic jiného nezbyde než si z toho nic nedělat. V posledním tažení jsem ještě před usednutím roztáhla na tu podlahu vedle stolu deku, aby aspoň z Emilčiných růžových oblečků nebyly opět temně šedé. S talířem plným boloňských těstovin na klíně (jako by to byl snad ešus a já seděla u táboráku a cpala se buřtgulášem) jsem krmila ji i sebe. Spořádaná matka roku! Etiketa v nedohlednu! Špaček by to nerozchodil…

Kvůli dalším návštěvám restaurací jsme to proto vyřešili takhle:

Obědy jsme s přehledem zvládli s hromadou oblázků a nakládacím autem s růžovou vlečkou, které manžel koupil ve stánku. Na večeře se nám ale podařilo vyzrát úplně! Rozhodli jsme se jí vždy nejprve “uvozit” ke spánku. Jenže! Poprvé – po hodině a půl chození, kdy jsem s kručícím žaludkem měla pocit, že nám snad ještě vybere nějakou diskotéku, kde bychom si mohli všichni tři trsnout, jsme začali chodit na odlehlé místo s nerovným hrbolatým povrchem. Dcera byla tuhá do deseti minut a v jedné restauraci, kterou jsme si oblíbili se pak číšníci vždy rozplývali: “Vždycky, když přijdete, tak vám ta vaše holčička hezky spinká…” A my se na ně jen zvládli usmívat, kývat a nekomentovat to. Joo, kdyby věděli, že jsme s ní pokaždé před tím ušli sedm kilometrů! Teď už jsme doma a usíná opět tak, jak má. A kamení doma naštěstí nevedeme :)

A jaká byla vaše první dovolená s dítětem? Já s tématy k dovolené ještě nekončím. Připravuju pro vás něco málo o cestě na dovolenou (čím se dcera zabavovala v autě a co jsem pro ni zabalila), jak jsme ji chránili před sluncem (včetně tipu na opalovací krém) a také recenzi na kamarádčiny golfky, které jsem na dovolené vyzkoušela.

No a samozřejmě od vás očekávám story z restaurací!! Jak jinak taky  Počítám, že v tom nejsme sami!