Často, když ulehám do postele, vzpomenu si, jak mě spousta kamarádek maminek dopředu varovala, že až se nám prcek narodí, manžel si sbalí peřinu a odstěhuje se na pár týdnů z ložnice do vedlejšího pokoje na válendu. „Hahaha, to těžko půjde, my máme společnou jednu velkou peřinu a gauč není rozkládací,“ smála jsem se jejich výhrůžkám.
Shodovaly se ale na tom tak hojně, že jsem chvílemi snad i věřila, že se to stane a snažila jsem si to nějak rozumně odůvodnit, proč by se tak mělo dít:
- Muž potřebuje být vyspalý do práce a pláč miminka a časté kojení by z něho svěží ranní ptáče neudělaly.
- Bude chodit pravděpodobně později spát než naše děťátko a budil by ho.
- Bude chtít to malé stvoření ušetřit chrápání, kdyby se snad náhodou stalo, že by manžel chrápal. I když manžel vůbec nechrápe.
Teď už je to tři a půl měsíce, co se Oliverek narodil a všichni tři spíme v jedné ložnici. 
Předpovědi kamarádek vyšly asi tak, jako každoroční zaručené zvěsti o konci světa.
Můj muž si na žádné nevyspání doteď nikdy nestěžoval. Trpělivě každou noc vyčkal, až syna nakojím a znovu uspím. A když bylo potřeba, uvařil mu Nutrilon, který Olí dostával, když jsem neměla dost mateřského mlíka. Nikdy jsem ale manžela nenutila, aby něco z toho dělal. Chtěla jsem, aby si odpočinul a pořádně se vyspal. Když chodí do práce a živí rodinu. 
Stejně mě neposlechl a vstával dál.
Ložnici opustil jen jednou a to byl nachlazený a nechtěl malého nakazit (přečíst si o tom můžete zde: Jak uchránit dítě od nemoci aneb Bojovat do posledního dechu) a to jsem ocenila. Pochopím ale, když je v rodině dětí víc a tatínek spí se starším potomkem v pokojíčku, aby ho maminka se sourozencem nebudili. Oddělené ložnice se nás ale snad i nadále týkat nebudou.
A jakou zkušenost máte s oddělenými ložnicemi vy?
