Za tu dobu, co mě čtete, jste určitě zaregistrovaly, že nejsem žádná eko bio přírodní matka, co by všechny neduhy u dětí řešila po domácku vyrobenými sirupy proti kašli, dojila v garáži mlíko nebo na tkalcovském stavu tkala dětem oblečení. Pokud lékař řekne, že moje děti potřebují antibiotika, prostě jim je nechám předepsat, koupím je a dětem je dávám. Hodně na rady lékařů dám, možná i proto, že moje maminka je zdravotní sestra a mám možnost s ní některé věci probrat.
Zatím byl jeden případ, kdy jsem se na doktorku vykašlala a to když Mikymu asi ve třech týdnech (ještě teda poznámka-byla to zaskakující doktorka za naší paní doktorku) předepsala nosní kapky s kortikoidy na úplně obyčejnou zadní rýmu. No a teď jsem neposlechla podruhé. Bylo to ale už u jiné lékařky a mnohem vážnější věci.
Při prohlídce u naší dětské lékařky, si naše paní doktorka všimla, že má Mikulášek na uvule (taková ta věc nad jazykem v místě, kde začíná krk) nějakou bělavou kuličku. Poslala nás s tím na ORL. Tam nás doktorka přijala, malého prohlédla a zhodnotila, že jde o malou cystu, která je naplněná nějakým hnisem. Prý je možné, že se to udělalo ze shluku slin – to mi neznělo tak děsivě. Byla to středa před Velikonoci a Mikuláš měl k tomu horečky kolem 38, 39. Pozvala si nás ještě na druhý den, aby se ujistila, že ta koule neroste a protože bylo před svátky, napsala nám pro jistotu antibiotika s tím, že další den máme jít znovu na kontrolu – tentokrát do nemocnice. Než jsme opustili ordinaci, stihla mě ale vyděsit. Na moji otázku: “A po antibiotikách to tedy zmizí?” “Mělo by, a pokud ne, muselo by se to odstranit laserem.” “Laserem?” Zeptala jsem se docela dost znepokojeně, protože mi secvaklo, že pokud by mu někdo něco dělal “lejzrem”, tak by ho pravděpodobně asi museli uspat?!? No, odvážila jsem se zeptat nahlas. “To ho budou muset uspat? Je mu devět měsíců…” “Na ten laser to bude nutné,” odpověděla lékařka a já se modlila za ta antibiotika. Ať to prostě zmizí.
Druhý den na Karláku jsme si vyčekali frontu na ORL a kromě toho, že tam malému ještě zjistili lehký zánět v uchu, mi řekli, že laser není nutný, ale prý se to “jen” píchne. Uklidnilo mě, že by nemusel jít Miky do narkózy… Ale umrtvit by mu to prý nějak museli. Upřímně – byla jsem v pr…. V nemocnici totiž Mikulášek strašně brečel už když se mu dívali do těch uší. Nejsem z těch maminek, co brečí, když jim očkují dítě nebo když ho musí trošku kvůli nějaké prohlídce přidržet, ale tady…tady jsem k slzám neměla opravdu daleko.
Další týden jsem se u každého podávání antibiotik modlila, aby to prostě zmizelo. Mimochodem – Mikuláš se další den osypal, takže mi bylo jasné, že jde o šestou nemoc, že kromě toho ucha, na té uvule asi o žádný zánět nepůjde, ale antibiotika jsme dobrali, protože jsem doufala, že to prostě zmizí. Pak jsem s ním šla na ORL na kontrolu. Byla tam jiná lékařka. Velmi nepříjemná. Vlastně ji vyloženě otravovalo, že tam jsme a než jsme se dostali na řadu, nechala nás tam čekat dvě hodiny. Pak mu dost nešikovně a neohrabaně prohlédla pusinku. “Zmizelo to?” zeptala jsem se skoro až pro sebe. “Ne. Víte co? Přijďte ještě na kontrolu za měsíc a pak by se to když tak odstranilo a někam bych vás poslala.” Už když jsem odcházela, věděla jsem, že k této doktorce nikdy. Představa, že třeba právě ona by Mikulášovi dělala něco vážnějšího než to dívání do krku, mi přišla úplně šílená. Doma jsem to samozřejmě v objetí manžela obrečela, že nám ho uspí, že přece nemůžou uspávat devítiměsíční miminko…. Názor doktorky z nemocnice mě donutil o tom víc přemýšlet. Potřebuju třetí názor a pak se rozhodnu.
A pak jsem byla s kamarádkou na večeři. Nedávno řešila na ORL nějaké věci s dcerkou (nechci být konkrétní a tak její větu hodně zobecním). “Jdi k mojí doktroce na ORL. Je skvělá, strašně lidská, dokonce nám půjčila nějaké nástroje na doma, abych mohla dělat dceři prohlídky. Jen ti chvíli potrvá než k ní dojedeš. Není ani ve vedlejší vesnici, ale být tebou, tak ji zkusím.” Podívala jsem se do navigace a ukazovalo mi to asi půl hodiny autem. Druhý den jsem tam zavolala, připravila jsem se na čekací termín třeba 14 dní a hele: “A s čím k nám chcete jít?” zněl dotaz. Popsala jsem, co u Mikyho řešíme a … “Přijďte zítra, zaťukejte, vezmu vás hned, abyste tam nečekala s oběma dětmi mezi nemocnými.” To jsem vůbec nečekala. A opravdu. Přijeli jsme, uvítala nás milá lékařka a milá sestra, které nás opravdu vzaly hned, přestože měly narvanou čekárnu k prasknutí!!!!
Prohlédla Mikyho, který u toho skoro vůbec neplakal. “Ta cysta tam je a chápu, že kolem toho všichni chodí, jako kolem horké kaše a bojí se s tím něco dělat.. Je mu přeci jen devět měsíců.” Šel z ní takový klid… Poprvé jsem byla klidná, když jsme mluvily o tom, co by se s tím mělo udělat. “Vy byste s tím dělala co? Taky byste ho nechala uspat?” “Já bych to píchla,” odpověděla po krátkém zamyšlení. A pak jsem slyšela sebe, jak říkám: “A uděláte to teď?” Nedokázala jsem si představit, že by to měl udělat někdo jiný než tahle doktorka. U ní jediné jsem z toho neměla strach. Trošku zaváhala a pak poprosila sestřičku o co nejdelší jehlu a Mikymu to zkrátka propíchla. Plakal, ale za pár vteřin už byl zase v pohodě. Brečel u toho mnohem míň než u obyčejného prohlížení uší v nemocnici a prohlížení krku na tamtom ORL od druhé lékařky…
Všechno je o lidech, o přístupu a chci vám říct, že někdy je prostě dobré nedat na názor prvního ani druhého doktora. Dejte na intuici, tu máme my mámy ohledně našich dětí dobrou, ne? 
