Když uslyšíte jméno Soňa Šuláková, nejspíš vás napadne, že ho znáte z televize. Patří totiž ženě, která už osm let moderuje v České televizi pořad Sama doma. Možná už ale nevíte, že tahle sympaťačka je zároveň lékařkou na jednotce intenzivní péče perinatologického centra a vedoucí lékařkou na oddělení fyziologických novorozenců fakultní nemocnice v Olomouci. Proto, když jsem ji žádala o rozhovor, neboť předčasný porod potkává spoustu maminek, říkala jsem si, že asi nebude mít jen tak čas na kafe. Byla jsem ale mile překvapena, jak rychle našla ve svém nabitém diáři místo pro naše povídání. A přestože jsme probíraly citlivé téma nedonošené děti, bylo to milé setkání. Vždyť, když se dozvíte, kolik miminek dokážou lékaři zachránit…
Paní doktorko, jaká je momentálně statistika o počtu předčasně narozených dětí?
„V současné době se odhaduje, že během jednoho roku se narodí předčasně asi devět tisíc dětí. Zhruba před patnácti lety to bylo každé dvacáté dítě a nyní to vychází asi na každé dvanácté, takže jejich počet určitě narůstá.“
Čím je to způsobeno?
„Úplně přesně lékařská věda neví, proč se čím dál tím více dětí rodí předčasně. Velkou roli hraje zřejmě i to, že ženy rodí v pozdějším věku, na vině může být stoupající počet umělých oplodnění a také vícečetných gravidit, roli může hrát nemocnost maminky, ale i životní prostředí a stres. Často bývá opravdu hlavní příčinou věk maminky. Těhotenství se dneska odkládá do pozdějšího věku. Dřív měly prvorodičky okolo dvaceti let, v roce 2016 přesáhl průměrný věk prvorodiček třicet let.“
Dá se mu předcházet?
„Předcházet se mu nedá. Někdy můžeme prodloužit dobu, než předčasný porod vypukne, kdy například přidáme mamince a dítěti dva tři týdny, nebo i déle, ale zcela zabránit předčasnému porodu bohužel neumíme.“
Když žena rodí předčasně, dá se předpokládat, že bude předčasně rodit i její dcera?
„ Rozhodně není pravidlem, že dispozice k předčasnému porodu se dědí. A není ani pravidlem, že když jedno těhotenství ukončí maminka předčasným porodem, musí probíhat následující těhotenství stejně. Ale zase naopak, když má maminka například vrozenou vývojovou vadu dělohy, kterou zdědí dcera, tak pokud to bude příčinou předčasného porodu, i dcera má velkou pravděpodobnost, že porodí předčasně. A když má žena závažnou vrozenou vadu dělohy např. těžké odchylky tvaru, chybění celého rohu děložního, nadbytečnou děložní přepážku, mnohočetné myomy na děloze a porodí jedno dítě předčasně, je velká pravděpodobnost, že i ty další porodí předčasně.“
Můžou nastávající maminky něco udělat, aby se vyhnuly předčasnému porodu?
„Těhotenství není nemoc, takže většinou žena může dělat v těhotenství všechno, co dělala i předtím. Může si dovolit takovou zátěž, na jakou byla zvyklá. Ale pokud u ní dochází k problémům, mezi které se řadí např. zkracování čípku, což pozná ošetřující gynekolog při pravidelných prohlídkách, je lepší fyzickou zátěž omezit. Obecně je dobré se v těhotenství věnovat například rychlejší chůzi, vyvarovat se dopadů, tvrdých doskoků a žít zdravým způsobem života.“
Při jaké nejmenší váze se dá už miminko zachránit?
„Nezáleží až tak na hmotnosti dítěte, ale spíš na gestačním věku a zralosti. V České republice podle legislativy zachraňujeme děti od ukončeného dvacátého čtvrtého týdne těhotenství. Ale třeba v Japonsku je to už od 22. týdne. Když se miminko narodí mezi dvaadvacátým až pětadvacátým týdnem gravidity, mluvíme o takzvané šedé zóně. Tam je důležitá debata s rodiči a pokud si to přejí, je možné se pokusit o záchranu i v takto nízkém gestačním týdnu. Hmotnost dítěte může být různá, ve 24. týdnu těhotenství průměrně někde kolem 500-600g, ale také například 450g nebo i 330g. Přežití záleží na zralosti jednotlivých orgánů, zejména na zralosti plic dítěte. Ovšem v té nejnižší váhové kategorii je stále otázkou za jakou cenu děti zachraňovat. Některé totiž dopadnou výborně a jiné si s sebou nesou těžký celoživotní handicap.“
Vybaví se vám nějaký složitý případ miminka, které jste zachránili?
„Mám jich spoustu, i takových, které byly v prvních chvílích opravdu beznadějné. Vzpomínáme na všechny. Teď mě napadá příběh holčičky, která se narodila v termínu, v jiném zařízení než u nás v Olomouci. Při porodu se jí zaklínila raménka. Měla porodní komplikaci, které se říká dystokie ramének. Šla špatně vybavit z porodních cest a následně měla dechové problémy. U nás na jednotce intenzivní péče měla opakovaně srdeční zástavu způsobenou vzduchem v hrudní dutině ( tzv. pneumothorax) a my jsme ji resuscitovali téměř hodinu. Při resuscitaci se jí díky tomu dostal vzduch i do podkoží, takže vypadala jako takový malý „michelinek“, nicméně podařilo se nám ji zachránit. Všechny tyto potíže byly způsobeny trhlinou v průdušnici, která vznikla během komplikovaného porodu. Dnes už je z ní velká holka. Je jí devět let a je úplně v pořádku. A vždycky, když jezdí na kontroly, tak všichni kolem říkají, že je to zázrak. Já souhlasím, je to zázrak a my do dneška vzpomínáme nejen na tu malinkou Barunku, ale i na to, jak jedna kolegyně při její resuscitaci ztratila svačinu. Prostě si ji položila ve spěchu na inkubátor a pak už ji nikdy nenašla.“ 
Říká se, že předčasně narozené děti doženou ostatní děti ve všem do tří let. Je to pravda?
„Měly by do roka, ale někdy to není tak rychle, takže prakticky vše většinou dohánějí do dvou tří let věku. Co se týká psychomotorického vývoje, v jednom roce by předčasně narozené děti měly dohánět své vrstevníky a měly by být svými dovednostmi na úrovni dětí, které se narodily v termínu.“
Není práce na neonatologii psychicky náročná?
„Je to vždycky psychicky náročné. Nejhorší, co lékař může zažít, je stát nad postýlkou s mrtvým dítětem. Ale u nás na oddělení pozitiva pořád převládají nad negativy. A když si představíte veselé konce a šťastnou rodinu a když je vidíte všechny kolem, je to strašně příjemné. A nejraději máme, když se nám naše děti chodí ukazovat, jak rostou. V Olomouci jsme na podzim pořádali už druhý ročník setkání nedonošených dětí a řeknu Vám, vidět výsledky naší práce takto pohromadě – měli jsme všichni slzy dojetí v očích. “
Můžou být maminky na oddělení s miminkem?
„Samozřejmě mohou a je to žádoucí. Někdy ale záleží na zvyklostech daného oddělení. Kolik má prostor pro maminky. Většinou se snažíme, aby s dítětem byly, ale ono je to někdy náročné, zvlášť pokud mají další dítě. Je to dáno i tím, že pobyt na oddělení u děťátka, které se narodí a má váhu 650g, je dva nebo i tři měsíce. Dovedete si představit být tak dlouho bez rodiny, zvlášť, když máte doma ještě další dítě nebo děti? A někdy maminky špatně snášejí nemocniční prostředí. Také mohou mít pocit, že děťátku nemůžou dost pomoci, tak za ním docházejí z domova v lepší psychické kondici. My bychom rádi v Olomouci vybudovali porodnici, kde budou maminky s dětmi trvale bydlet, i když je miminko v inkubátoru. Jednotlivé boxy na jednotce intenzivní péče by byly rozděleny na část pro personál a část pro rodiče a inkubátor by byl zhruba uprostřed. Takže maminka by ve své části bydlela a klidně ležela třeba v posteli a dítě by mohla stále sledovat a vlastně by ho tak mohla mít pořád u sebe. Doufejme, že se nám to povede.“ 
Jak je to s kojením u předčasně narozeného miminka?
„Od začátku je dobré, aby miminko mělo nejdřív mlezivo, potom mateřské mléko. Maminka, i když ty nejmenší děti nemůže hned kojit, mléko nejprve odstříkává a po stabilizaci miminka se zkouší dítě přikládat k prsu. I ve velmi časných fázích hospitalizace preferujeme takzvaný bonding a klokánkování. To znamená, že pokud to stav dítěte aspoň trošku umožní, tak i když má na sobě přístroj, který mu pomáhá s dýcháním, se z inkubátoru vytáhne a za trvalé monitorace se všemi hadičkami, si ho dá maminka na prsa a na jednotce intenzivní péče s ním sedí dvě tři hodiny v křesle pohodlně opřená a může se s ním mazlit, komunikovat. Kontakt má kůži na kůži a většinou to nádherně funguje, protože dítě si krásně udrží tělesnou teplotu a je strašně spokojené. Je vidět, jak se mu zklidní srdeční akce, mnohdy vyžaduje třeba i méně kyslíku. Sát hodně předčasně narozené dítě samozřejmě nevydrží dlouho, ale jen pro stimulaci maminky a pro stimulaci kojení to působí a funguje.“
Kde sháníte tak malé plenky a oblečení?
„Některé oblečení nám pletou babičky, některé se kupují v hračkářství, kde mají oblečení pro panenky. Existují ale už i specializované obchody. A často dostáváme oblečení od našich maminek, když z toho jejich drobečci vyrostou. Spíš je potřeba si uvědomit, že ne každé dítě v inkubátoru může být oblečeno, takže ne vždycky je miniaturní oblečení potřeba. Ale s plenami je problém, protože klasické velké pleny na nezralé děti opravdu nesedí. Půl kilového drobka do těchto plenek zabalíte až po krk. Proto jsme uvítali, když firma Pampers vyvinula plenu pro nezralé novorozence – Pampers Preemie Protection. Je to plenka, která je speciálně uzpůsobena pro takto malé děti, prostě miniaturní panenkovská verze. Našim malým novorozeňátkům dobře sedne a neomezuje je.“
Pojďme k vám. Proč jste si vybrala neonatologii?
„Ona si vybrala mě. Já jsem chtěla dělat intenzivní medicínu. Chtěla jsem pomáhat, zachraňovat, dělat něco akčního, adrenalinového a nejen sedět u stolu a psát recepty. A tohle přišlo jako nabídka od našeho současného přednosty od pana senátora Kantora s tím, že si mě pamatoval ze školy a že teď má volné místo na oddělení. A já jsem ještě v 5. ročníku vysoké školy říkala, nene, pediatrii nikdy dělat nechci. Jenže stačila jedna návštěva na JIPce a bylo jasno. Byla to trefa do černého.“
…a z lékařky se stala i moderátorka pořadu Sama doma.
„Taky úplná náhoda. Během studia medicíny jsem začala pracovat jako moderátorka v rádiu, protože se mi tam líbil jeden kluk a já mu chtěla být na blízku. Z lásky nakonec rychle sešlo, ale láska k moderování mi zůstala. Při jedné akci jsem pak byla oslovena, jestli bych se nechtěla zúčastnit kamerových zkoušek do televize. A já nevěda vůbec, do čeho jdu, jsem řekla ano. Prostě holka bláznivá. Za měsíc volali, že si mě vybrali a zalíbilo se mi to. Akorát je to paradox, protože já jsem nikdy nebyla exibicionista, ale naopak velká trémistka. Jenom moje paní profesorka na gymnáziu mi tvrdila, že se jednou nebudu věnovat jen medicíně, ale i médiím a uplatním češtinu. Tehdy jsem jí ještě nevěřila.“
Máte tedy dvě práce, obě náročné, i když každá jinak. Dá se to skloubit?
„ Samozřejmě, že dá. Ale musím strašně pečlivě plánovat svůj volný čas. Zní to divně, ale žiju defakto s diářem na měsíc dopředu, abych tam měla naplánované služby, moderování i soukromý život. Mí přátelé vědí, že potkat se se mnou je někdy složité a v legrací říkávám, že za to může můj osobní sekretář. A uznávám, že někde se to vždycky odrazí. Takže ačkoliv jsem z toho strašně smutná, tak ještě nemám vlastní děti a chtěla bych na tom letos zapracovat.“
Paní doktorko, děkuju za rozhovor a přeji hodně úspěchů ve vaší práci a hodně štěstí v tom letošním plánu!
Soňa Šuláková jako moderátorka pořadu Sama doma.
Zdroj foto: Česká televize/fotograf Radek Miča, osobní archiv Soni Šulákové
