Když vás obyčejné parky omrzí, moje ujetá kámoška má řešení

Určitě se vám už stalo, že se s někým kamarádíte a pak jen tak během úplně normální konverzace, když nic nenasvědčuje tomu, že by mohla být kamarádka ujetá, se to stane… Zjistíte, že JE tak trochu ujetá!

Mám na Facebooku společnou konverzaci se dvěma kámoškama. Tentokrát vám ale jejich jména neprozradím, protože kdyby někdo nepochopil v tomto článku lehkou nadsázku (vlastně jde ale spíš o holou, krutou a sžírající realitu), nechtěla bych, aby jednu z nich do konce života oslovovali lidé “Úchyle!”

Začalo to tak, že jsem holkám něco napsala. Odepisovala jen jedna z nich a ta druhá napsala až večer. “Čaute holky, tak teď mám konečně klid. A to mám ještě jídlo v troubě – ano budu jíst pozdě :( Byla jsem na Olšanskejch hřbitovech a tam je to boží,” napsala. “Cos tam dělala?” zeptala jsem se… a následující konverzace mě pobavila tak, že jsem se rozhodla o ni s vámi podělit. Tento příběh je sepsán podle pravdivé události, jména klíčových postav byla ale z pochopitelných důvodů změněna.

S: “Šla jsem se projít na hřbitov, protože mám na ně lehkou úchylku. Miluju je! Čím strašidelnější, tím lepší. Mě to tam strašně uklidňuje a přijde mi to tam úžasný. Působí to na mě prostě takovým pozitivním dojmem. Divný.”

T: “ “

M: “A bylas na Malostranským hřbitově na Smíchově?”

S: “Ten je nejvíc! Ten mi přijde nejstrašidelnější! Jenže pro veřejnost není přístupný a teď prošel rekonstrukcí a už to není ono. Jsou to pitomci.”

T: “A co takhle cvokař?”

A v tu chvíli jsem se uklidnila. Už jsem se lekla, že na Dušičky se s ní nespojíme vůbec! Není to s ní ale zas až tak špatné! No a o druhé kamarádce radši nemluvit už vůbec. Ta se ve spojitosti s hřbitovem přiznala k něčemu totálně nepublikovatelnému!