Kolem mě je spousta párů, jejichž děti ještě nemají ani rok a přesto je neváhají dát na hlídání klidně na týden. Je to moc dlouho? Je to moc brzy? Každý z vás, kdo si tyto otázky teď přečetl, si na ně okamžitě odpověděl. Mám pravdu? A ty odpovědi nejsou jednotvárné. Každý má tyto hranice jinde a ani já nejsem výjimkou.
Přestože jsem už na jednu noc od Emilky na jaře odjela, věděla jsem, že je s manželem a jeho rodiči – tedy s těmi nejbližšími a že když ji přestane bavit jeden člověk, zabaví ji jiný. Byla jsem úplně klidná a relaxační víkend s kamarádkou jsem si tehdy fakt užila (psala jsem o tom v článku První noc bez dítěte: Peklo nebo ráj?). Je ale pravda, že s manželem jsme zatím spolu na víkend bez Emilky ještě nikdy za ten rok a čtvrt, co ji máme, nejeli. Večeře – to ano. Přes noc jsme bez ní ale nebyli spolu nikdy.
Vzhledem k tomu, že má Emi super vztah s oběma babičkami a u každé z nich hned křičí „Babi!“ a cpe se k nim zuby nehty, řekli jsme si s mužem, že jednu noc bez Emilky risknem. Vybrali jsme si krásný hotel v Brně. K našim to je asi 45 minut cesty – kdyby něco. Já k nim vyjela už o den dřív vlakem (o cestování vlakem jsem psala v pondělí. Článek najdete tady), aby se Emi aklimatizovala. V sobotu dopoledne dorazil manžel, a hodinu na to jsme vyrazili za relaxem.
První půlhodinu jsem potřebovala na odbourání truchlení. Neberte to doslova – nebrečela jsem jako závislá, hysterická matka na dítěti, ale vzhledem k tomu, že se ke mně Emilka hodně přes den tulí a někdy mě nenechá ani nic pořádně doma udělat, trochu jsem se bála, aby se po mně náhodou nesháněla. Naštěstí se nic z toho nedělo.
Sem tam nám naši poslali fotku nebo sms o tom, jak se mají. Mimochodem – myslím, že je docela utahala. ;-) Místo spaní v kočárku jim protáhla nohy při procházce, kdy chtěla chodit a ideálně běžet před nimi. Nenechala je ani pořádně najíst :yahoo: (konečně taky došlo na někoho jiného než na mě) Protože je velký jedlík, kromě oběda chtěla ujídat z každého jejich jídla, které si přes den dali a především nedala dopustit na máslové sušenky, co jí máma koupila (mimochodem teď jsem je kupovala – kde jsou ty časy, kdy jsme kupovali máslové sušenky za deset korun. Tyhle stojí 60!! Bohužel to asi nebude tím, že máslo teď nikde neseženete! :wacko: )
Usnula jim až v jedenáct večer a vstala v neděli už v 6:15 ráno. Což o to – ona by i spala asi déle, ale to by první obličej, který viděla, nesměl být mojí mamky, která je mistrem totálních kravin. Takže otevřela jedno oko, druhé, zařvala „Babi!!“ a spánek už se pak nekonal.
K mým rodičům jsme se v neděli vrátili něco málo po třetí odpoledne. A dcera? No – bylo to velké vítání! Prý ale po tu dobu, co jsme byli pryč, netesknila. Vesele kralovala nejen babičce a dědovi, ale i zvířatům. Naši Boženku už má vycepovanou, ale kocour od rodičů z ní měl takový respekt, že se radši uklidil na skoro celý víkend do pracovny. Po obědovém spánku diktátorské manýry prý trochu polevily a probudila se malinko smutná a ptala se po mně.
Asi neexistuje manuál, kdy nechat dítě hlídat, kým a na jak dlouho. Možná by se takhle jiné dítě shánělo po své mamince až po čtyřech dnech. Je to jako s tím, kdy se rozhodnout dát jej do školky. Některé si užívá kolektiv dětí už ve dvou letech, jiné ale postrádá maminku i ve třech. A co se toho našeho hlídání týče? Jsem ráda, že jsme se rozhodli jen pro tu jednu noc. Vzhledem k tomu, že je naše Emi trošku závisláček, týden je na ni stopro dlouho a ….trošku si nejsem jistá, jestli ve svém věku chápe, že se jí maminka s tatínkem za týden opravdu vrátí, ale třeba jsem moc velká citlivka ;-)
Mimochodem!! Za ty dva dny se ale zlepšila ve vaření (se svojí babičkou vařila žabí stehýnka) a naučila se něco málo, aby konkurovala Copperfieldovi (zvonit lidem prstem na nos). ;-)
Za náhledovou fotku děkujeme fotografce Radce Pipotové!
2 Komentáře