Před pár dny jsem vydávala příspěvek, kde jsem dávala otázky svým kamarádkám ohledně toho, jak to mají s rodičovstvím a jedna z holek odpověděla, že jedním z důvodů, proč pracuje, je i to, aby přišla do kontaktu s dospělými a mohla vést úplně normálni konverzaci a nemusela řešit kašičky, plíny a ťuťuňuňu. Zkrátka a dobře, aby se taky někdy cítila jako obyčejný, inteligentní dospělý člověk, co vyplodí úplně obyčejné věty a inteligence tak díky každodenní “profesi mámy” neklesne na věk několikaletého dítěte.
Právě teď jsem s tou kamarádkou na chalupě a můžu vám s klidným svědomím říct – NEFUNGUJE TO! Teď tedy nemyslím to, že by to nefungovalo na té chalupě. Tady to všechno šlape, jak má. Myslím ten boj proti žvatlání. Taky pracuju. Sice je to většinou z domova, ale často telefonuju se svou šéfovou a mám několik pracovních schůzek do měsíce, takže taky od rána do večera neřeším papání, kakání, čůrání na nočníku a stavění věží z kostek. A tady opět můžu říct – NEFUNGUJE TO. A opět nemyslím to, že bych bya špatná ve stavění věžiček a nakládání kamínků na vlečku růžového autíčka.
ZAVAŘIL SE NÁM MOZEK? Pravděpodobně lehce ano! Přestože jsme si oba večery otevřely lahvinku, abychom na chvíli vytěsnily lahvičky s umělým mlékem a oprášily právě tu konverzaci dospělých, inteligentních žen, dny ty večery stejně plnou parou přebíjejí. Několikrát jsem sebe i kámošku přistihla, že i když mluvíme mezi sebou nebo na naše psy, je to jako bychom mluvily s našimi dětmi. “Boži, udělej ham! Papej. Je to dobroučký?” promlouvala jsem ke svému francouzskému buldočkovi, když najednou slyším: “Alberte, počkej, já to tady teď uklidím a pak si tady můžeš běhat, jo?” říkala Gábi americkému kokrovi své mámy. Říkala jsem si, že pokud by nás někdo poslouchal, musel by přinejmenším čekat, že nám naši psi odpoví. Měla jsem co dělat, aby mě to nepoložilo. :scratch: Povídám jí: ”Že nám ta práce opravdu od toho, abychom nemluvily jako retardi, pomáhá!” V tom to došlo i kamarádce… “No vidiš to! Já fakt mluvím jak blbec a to mi připomíná, že to mívám i obráceně. Dnes, jak jsme jely ze ZOO a došlo mi, že jsem přejela tu odbočku, říkám: „Já jsem ale blbá!“ a v tom se zezadu ozve: „Blbá máma!“ Víš, jak strašně to zní????”
To mi připomnělo jednu historku, co mi před pár lety vyprávěla jedna známá: “Tak si představ! Včera jsem šla do práce a stojím si tak na přechodu a vedle mě ženská s manželem a povídá mu: ”Tak se, Miláčku, podívej doleva, doprava a zase doleva. Vidíš? Nic nejede! Tak můžeme jít!” No chápeš to?! Ona říká svýmu manželovi, jak se má rozhlídnout!!! To byla stoprocentně učitelka! To je prostě diagnóza!!!” Tehdy jsem jí odpověděla, že být tím chlapem, pravděpodobně bych se zabila, mít něco takového doma. Teď, poté, co jsme s kámoškou na chalupě zjistily, jak na tom ve skutečnosti jsme, se jen modlím, abych i já někdy takhle nepromlouvala ke svému muži a tak k tomu řeknu jen tohle: Už vím, že to určitě nebyla učitelka, ale stopro jen matka od dětí! ;-)
PS: To mi připomíná, že období šílenosti jsem v minulosti měla Psala jsem o tom v článku Šššš šílená, jsem šílená
