Šunka, sýry, Kráva (myslím teď Veselou Krávu), jogurty, tvaroh, Palouček, vajíčka, máslo, zelenina a nějaká ta marmeláda. Nevím, jak vy, ale já mám pocit, že v naší lednici vidím pořád ty stejné věci a nemám sílu být kreativní. V jednom supermarketu je výběr příšerný a v tom druhém jdu klasicky po věcech, které vždycky kupuju a které máme rádi, ale je to pořád stejné. Pokud tam teda neletím kvůli Řeckému nebo Španělskému týdnu.
A pak často taky přijde věta od dětí: “Mami, já mám hlad.” Pokud děti máte, přesně víte, že to není jen obyčejná věta “Já mám hlad,” ale že je za tím mnohem, mnohem víc. V první řadě myslím na to, že jim musím dát bílkoviny, vitamíny, aby to jídlo mělo nějaký smysl. Před pár měsíci jsem dokonce zvažovala nákup knihy plné receptů se svačinami, ale pak mi došlo, že by vlastně nebyly realizovatelné, protože jedno dítě nejí Palouček, druhé jí zase z celé škály zeleniny v syrovém stavu jen mrkev. Ten nejí to a ta zas tohle a oba dohromady toho sní sice moc, ale v mém čirém zoufalství to pak už není o vitamínech, ale o tom, že má každý k jídlu něco jiného. Takže znovu k větě: “Mamiiii? Já mám hlad.” Než budu pokračovat, schválně se vás zeptám a poprosím, abyste se zamysleli, jak to zpravidla pokračuje u vás. U nás takhle:
Já: “A co si dáš?”
Dítě: “Já nevim.”
NEVIM!
S velkou pravděpodobností to znáte a nebo tomu předcházíte, třeba se na to vůbec neptáte a něco nachystáte. Jenže! Když chystám třeba něco pro Emi….. Rajčata by jedla po kilech, takže tam dám rajčata, dám tam country chleba s máslem, protože Palouček nejí a šunku. Jenže dát naší Emilce šunku není jen tak. “Mami, to nemůže být na tom. Do ruličky! Do ruličky!” Miky pak zase ze zeleniny jí jen mrkev a k tomu ideálně tři zapečený tousty se sýrem (ten zase nejí Emi, abyste věděli!!!) nebo chce k večeři jogurt. Někdy sní jogurty dva na posezení a někdy si v duchu říkám: “Ty už jogurt nedostaneš, zase tady půlka zbyla.” :D Ale NEVIM – to slovo – to je jako byste vzali nůž, bodli mi ho do nohy a otáčeli s ním v ráně.
Většinou vyjmenuju “nabídku” a pak prostě čekám, co si řeknou. Někdy prostě něco nachystám, přinesu a čekám, jestli teda to budou jíst a nebo se ozve jiná věta: ALE MY JSME TOHLE NECHTĚLI. 
Takhle když to píšu, to zní, že máme pěkně rozmazlené děti, ale já to prostě taky beru podle sebe. Taky pokaždé nemám chuť na jídlo, které normálně jím. Někdy si dám zeleninový salát, ale když vidím manžela, který loví z lednice škvarkovku, nezřídka se mi stane, že dopadnu s šopákem a chlebem se škvarkovou pomazánkou k tomu. Ale kolikrát si říkám to samé: NEVIM.
A aby se mi to nestávalo pořád, občas jdu na net a objednám si prostě jídlo do lednice z internetu. A teď nemyslím klasické doručováky, jako je Rohlík. Mám ráda web edelikatesy. Najdu tam vždycky to, co horko těžko hledám v supermarketu. Třeba lanýžový olej, který miluju (ale manžel mě za jeho vůni proklíná, protože on to rád úplně nemá). Vždycky si tam naklikám houbové paté s lanýži, kozí a ovčí sýry nebo nějaké spešl šunky a salámy (i takové ty na stojánku, ze kterých můžete ukrajovat návštěvě). Naposled jsem objednala věci na paellu a teď? Zase paté, sýry a dvě nádherně vypadající krabice s ovocem v čokoládě. Původně jsem je chtěla dát jako dárek, ale jak tak nad tím přemýšlím a očumuju to ve špajzu, obávám se, že ty krabice s ovocem v čokošce padnou, protože vypadají až moc dobře, aby mi unikly. 
Chtěla jsem vám to dát jako tip, pokud chcete udělat někomu radost, potřebujete někomu něco přinést na návštěvu, ať nejdete s prázdnou, nebo si prostě jen chcete doma udělat třeba hezký večer. Pokud jste ještě nezkoušeli paellu, máte příležitost si u nich vše na její přípravu nakoupit. Já to mám moc ráda a proto asi ani v žádném hubnoucím procesu nevydržím moc dlouho. Tuhle “jídelní” spolupráci mi byl zase čert dlužen!
V každém případě – teď jste na řadě vy. Čím si ozvláštňujete “jídelní” stereotyp? 
