Jak jsem se dvacet let okrádala!

Na svoje osmnáctiny nezapomenu. Nejen, že se ze mě stala ,velká holka´, ale v té době jsem taky ze dne na den přestala jíst maso. Žádný pořádný důvod jsem k tomu neměla. Jen jsem si řekla, že ho k životu prostě nepotřebuju. Výjimečně jsem si dala jen rybu, ale jinak nic. Ani sousto! A protože, když se do něčeho zakousnu, tak držím jako klíště, takže jsem držela a držela, až jsem to vydržela dvacet let. Zvykla jsem si.

Pak jsem ale poznala svého muže. Znáte to, na začátku vztahu mají ti dva obrovské růžové brýle, navzájem se ve všem chápou a souhlasně kývou na všechny názory toho druhého, i když si v duchu myslí, že je to třeba totální kravina. Prostě byste na tom druhém neměnili ani chlup. Až do chvíle, než člověk ,růžovky’ sundá, to se začnou dít věci.

Můj muž miluje maso, asi jako většina chlapů a jídlo bez pořádné ,flákoty´pro něj není jídlo. A jednou si takhle řekl, že přece nemůžu přicházet o takovou dobrotu ani já a rozhodl se mi moje přesvědčení o vegetariánství totálně rozbít. „Nemysli si, že ti to vyjde,“ tvrdila jsem mu pokaždé s jistotou, když se o to pokoušel. Jenže, on má jednu úžasnou vlastnost (má jich samozřejmě víc  ), je neskutečně vytrvalý a dobře ví, jak na mě. Při každé příležitosti mi ukrojil kousek masa z jeho porce a vidličkou mi ho strčil, div ne do krku, aby nemohla cuknout. Pomalu jsem se vyrovnávala s tím, že moje vegetariánství bude brzo pohřbeno. Navíc to bylo v době, kdy jsem se už dlouho léčila, abych mohla mít miminko a maso mohlo přispět jedině k dobru. To mě přesvědčilo. Vegetariánství jsem zakopala hluboko pod zem a po dvaceti letech si opět dopřávám chuť masa. Skoro jsem zapomněla, jak skvěle chutná.  I když ne všechno jsem ale ochotna sníst. Debaty o tom jsou ale u nás marné, marné, marné. Tak třeba:

Můj muž v restauraci: „Nedáme si tu husu, co tady mají?“ Já: „Ne, dala bych si rizoto.“ Muž: „Dobře, dáme si dvakrát husu.“

nebo

Muž v obchodě: „Hele, vepřové koleno, koupíme ho?” Já: „Ne, to nejím a nikdy jíst nebudu!“ Muž později u pokladny: „Ano, to koleno je naše.“

Můžu já být vegetariánka?!…