Proč je dobré být mámou sprinterkou

Když mi v porodnici poprvé položili mého chlapečka na hruď, trnula jsem hrůzou, aby mi ten drobeček nevyklouzl, abych ho třesoucíma se rukama neupustila, špatně ho nechytla a nějak mu neublížila. Tohle je určitě přirozená reakce každé mámy i toho, kdo poprvé chová čerstvě narozené miminko.

Zvyknete si rychle, protože vám prostě nic jiného nezbude, a protože mateřský pud funguje. A taky, protože vám nastanou okamžitě i další maminkovské povinnosti jako kojení, přebalování, převlékání, koupání, uspávání atd. A tady není čas, zabývat se tím, jestli už umíte správně uchopit miminko. Musíte to umět. Zvlášť potom, co jste už s ním doma.

Zpočátku jsem z toho měla vítr. Každou činnost jsem se snažila dělat co možná nejdokonaleji. Myslím, že jsem si vedla na začátek docela dobře. Mělo to jen jednu ,nepatrnou´ chybičku. Přebalovala jsem, kojila a po jídle s Olím říhala dohromady dvě hodiny. No fakt, dvě hodiny! Když jsem si spočítala, že všechno je potřeba a všechno musíme opakovat každé tři hodiny, bylo skoro nemožné, tohle tempo držet. Takže, co teď?! Nastavila jsem tempo rychlejší, i když bylo na úkor dokonalosti.

Co na tom, že má syn u krmení pobryndané už dvacáté bodýčko (pračka to vypere) nebo, že se mi ve spěchu Nutrilon občas trochu vysype na podlahu (uklidím to potom), cíl je jasný – zvládnout nakrmit Oliverka v co nejkratší době, tak aby byl spokojený a já stihla v mezičase ještě uklidit byt, vyprat malému prádlo, připravit mu koupel, vyžehlit nebo uvařit (i když v tom mi teď hodně ulevuje manžel  ).

Po pár dnech svižnějšího tempa jsem, k mému překvapení, plynule přešla do sprintu, přestože ten mi na základce nikdy moc nešel (vždycky jsem měla radši patnáctistovky  ) a na víc než na bramborovou medaili jsem nedosáhla. Dneska by mě ale možná pochválil i sám Usain Bolt.

Jo, co se v mládí nenaučíš, v mateřství jako, když najdeš…