Dostali jsme s manželem pozvání od našich velmi dobrých přátel Evy a Vaška na křtiny jejich druhorozené dcery Adinky. Konaly se nedaleko Prahy v jednom krásném kostelíku a to jen dva dny před mým nástupem do porodnice. Nepřipouštěla jsem si, že by se naše miminko hlásilo na svět dřív, takže jsem se strašně těšila. Ještě nikdy jsem totiž na žádných křtinách nebyla, tak jsem byla zvědavá, jak to chodí.
Byl prázdninový víkend a říkali jsme si, že cesta bude bez problémů. I tak jsme si dali dostatečnou časovou rezervu, kdyby snad náhodou se rozhodlo, vyjet tím směrem víc aut. Po cestě jsme naložili ještě jiné kamarády a vyrazili jsme. V autě bylo veselo a cesta rychle ubíhala.
Na ,Strakonické´ nám úsměvy na tváři začaly zamrzat. Kolona stojících aut před námi! V protijedoucím pruhu se konal cyklistický závod, který se, k naší smůle, musel jet zrovna v době, kdy my máme být včas na křtinách. Šance, že by se kolona rozjela, byla skoro nulová. 
Když nám otáčející se auta, které už opustily poslední nervy, radila, abychom to taky otočili, že tudy se nikam dál nedostaneme, nabrali jsme i my na vážnosti (zvlášť, když křtiny začínaly za 20 minut a my měli na dojezd minimálně hodinu něco).
Bylo kolem poledne, slunce pálilo jak na Sahaře, v autě nedýchatelno. Kluci v navigaci vykouzlili, kudy bychom to mohli objet, ale i tak nám čas ukazoval dojezd, když už bude po všem. Co se dá dělat. Nevzdali jsme to. Hlavně, že dojedeme!
Můj muž je úžasný řidič (a jezdí samozřejmě podle dopravních předpisů 
), ale tam, kde se dalo, na to šlápnul. Občas mě jen zkontroloval, jestli jsem ještě celá a všechno je ok. Divím se, že to naše dítě nepřišlo na svět po cestě. 
Adrenalin to rozhodně byl. Zvlášť poslední úsek, který byl po kamenité cestě s dírami a drny.
Sláva! Dojeli jsme. Do úplného ticha jsme otevřeli dveře kostela a zpocení, umourousaní a slepení jsme se vší parádou vešli dovnitř. Pozornost všech přítomných okamžitě padla na nás, když v tom Eva zvolala: „To jsou naši!“ 
Jen pro zajímavost. Křtiny právě skončily.
Následná oslava probíhala už podle všech regulí. Hodovalo se, pilo (já sice na nealku ), ale i tak jsem byla moc ráda, že jsme tam byli, protože tyhle křtiny krásné rodinky stály zato! 
Zdroj foto: osobní archiv rodiny Koukolíčkových
