uvuv

Den matek: Milé maminky, tohle vám přeju

Mámou už teď budu čtyři roky. Nevím, jaká máma jsem. Doufám, že víc laskavá než přísná a víc chápající než nechápající… Doufám, že pro mé děti jsem a budu vždy nejlepší maminka na světě. Já si to o té své vždycky myslela a myslím do teď.. Strašně bych si přála, aby to tak měly i mé děti. Věřím, že pro to dělám maximum, i když někdy jsem bez nálady, vyčerpaná a unavená, občas usínám s pocitem, že jsem měla být trpělivější, že jsem měla udělat to nebo tamto líp. Vychovávám je dobře? Co když někde udělám chybu? Jak se na nich odrazí? Budou mě mít děti rády i v dospělosti?

Být mámou je nejen dar, který bych přála všem ženám, které o to stojí, ale také trochu řehole. Pro někoho jsme “jen ty matky”, co se třeba kvůli dětem (nepochopitelně?) vzdaly i svých kariér.. Pro mě mámy nejsou ženský bez cílů sedící doma na zadku s nastavenou rukou na rodičovský příspěvek. A přitom vím, že spousta lidí se tak na matky dívá. Přitom každá z nás je hrdina, který se dokáže poprat s nemocemi i emocemi dětí, minimem spánku, nonstop úklidovým servisem, sestavováním meníčka (i když někdy dost zbytečného, když si děti postaví hlavu a nechtějí jíst vůbec nic), skládačkami, hrami, kreslením, oblékáním, praním (kolikrát týdně/denně?) a tím hlavním – výchovou. A abych nezapomněla – v karanténě s učením!!! (z vás, co máte doma školáky, sedím na zadku a denně si gratuluju k tomu, že mám děti tak malé) 

Role matek z nás udělala mnohem silnější bytosti, které se dokážou vzdát řady věcí, které by byly v náš prospěch a vyměnit je za cokoliv pro naše děti. Máma je synonymem přístavu, kde můžou děti kdykoliv zakotvit bez ohledu na jejich věk. Ať je jim pět nebo padesát, vždycky budou našimi dětmi. Teda – nevím, jestli jsem to s tou padesátkou nepřepískla, protože když si spočítám, že jsem měla Emilku ve třiatřiceti, tak to bych musela brát hodně vitamínů, aby ke mně do přístavu děti přijely, když mi bude 83. No uvidíme, v jaké fázi budu za padesát let.

Možná si říkáte, co to tady melu o klidným přístavu, když mateřství je často šílenej nápor na nervy. Jo, já vím. Tuhle se mě někdo ptal, jestli taky někdy křičím na děti. “Ano.” Nevím, jak vy, ale někdy mi tikají pěkně nervy. Jsem jako časovaná bomba a snažím se nevybouchnout, protože jak víme-zrovna tohle u dětí příliš nepomáhá. Občas si taky říkám, stejně jako vy, jak tohle můžu jen zvládnout.. Říkala si to i moje maminka?

Kolikrát jsem si říkala: Bože, ať mi už s tím, že mi táhne na záda nebo ať si jdu okamžitě smazat ty šíleně zmalovaný oči, dá pokoj. Jenže jsou tady další věci. Jak mě mohla v tak brzkém věku pustit večer ven se spolužačkami? To určitě nezvládnu a naše děti nám budou tajně utíkat z domu, protože se budu bát je někam pustit. Budu určitě strašná a vystresovaná! Děti určitě nebudu chtít pouštět nikam. Byla i moje máma v nervech a já jsem to jen neviděla? Do teď mám pocit, že byla klidná za každých okolností. Budu jim taky věřit tak, jako ona asi musela věřit mně? Jak se vlastně svým dětem ve věku, kdy už budou chtít být hodně, hodně samostatné, věřit naučím? Přestanu je někdy vodit za ručičku? Ještě dnes se přistihnu při tom, když mi táta řekne, jak mám co udělat, jak by to bylo nejlepší a já mu říkám: “Proboha, tati, je mi už 36!” a on se mi mlouvá. A zrovna dnes jsem si řekla: “Bože já budu horší. Moje děti mě zabijou za to, jak budu otravná.” Odnaučili se naši s postupem věku vodit mě za ručičku nebo se musí hodně přemáhat, aby to už nedělali?

Možná jste čekaly, holky, že vám v článku popřeju pevné nervy a abyste si dělaly taky někdy čas pro sebe (ten je mimochodem pořád dost důležitej) Všem maminkám bych ale chtěla popřát, abychom měly vždy silné pouto s našimi dětmi. Prý je dobré děti u každé blbosti nekontrolovat, dát jim aspoň malý kousek vlastní zodpovědnosti (snažím se o to taky), nediktovat jim přesně, jak mají co dělat (to mi jde fakt těžko, ale taky se snažím). Víc nám potom důvěřují, že s nimi jednáme jako se sebou rovným, mají k nám blíž, víc nás milují, jsou zodpovědnější a mnohem častěji drží slovo, které nám daly.. Důvěra mezi rodičem a dítětem je křehká, může se nalomit nebo úplně zničit..

Milé mámy, přeji vám proto ze srdce, aby bylo pouto mezi vámi a vašimi dětmi vždy pevné, nic je neohrozilo a v tom horším případě bylo možné jej obnovit… Krásný den matek!

fotvu

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 619 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)