Neštovice: Nepodceňujme je! Občas nezaberou ani léky na horečku

Matně si vzpomínám, jak jsem jako malá stála v koupelně s bráchou nahatá a mamka nás mazala pudrem. Větší detaily mě míjejí, ale tuhle vzpomínku buď mám a nebo jsem si to představovala podle toho, jak mi to možná jako dítěti mamka vyprávěla a přijala jsem ji za svou. Nevím. Jediné, co jsem si o neštovicích říkala, bylo: “No, pár svědivých pupínků..”

Do té doby než jsem před rokem, možná dvěma, zaregistrovala, že kamarádka se svou dcerou skončila s neštovicemi v nemocnici na docela dlouhou dobu. Detaily neznám, ale to mě tak nějak donutilo si někde něco o neštovicích přečíst. A najednou jsem neviděla jen těch pár teček na dětských tělech mě a bráchy, ale desítky fotografií na internetu. Byly to výsevy tisíců pupínků snad na všech místech na těle. Ty fotky dětí byly fakt šílené a říkala jsem si, že tohodle se fakt bojím až to přijde k nám.

Přišlo, a dřív než jsem chtěla. Chtěla jsem o neštovicích napsat hlavně proto, že pokud jste ve fázi jako já před lety, kdy jste si mysleli něco o pár puntících, měli byste si to přečíst.

Abyste pochopili kompletně všechen ten můj stres kolem teplot v následujích řádcích, ještě musím doplnit.. Nevím, jestli jste to z mých příspěvků postřehli, ale naše Emilka trpí na febrilní křeče při horečkách. Ještě jsem o tom článek na toto téma napsala, protože o tom prostě psát nedokážu. Stručně řečeno, už když má 37,5 dáváme na doporučení lékaře Nurofen a doma máme nachystaný i Diazepam. Když má horečku nad 38, okamžitě srážíme zábaly, antipyretiky, octovými ponožkami. Hlavně ať to jde dolů. Měla je třikrát a nikdy už to nechci zažít.

Neštovice – den první

V úterý ráno mi přišlo, že má horké čelo. Přijde mi to ale snad každé ráno, protože je vyhřátá z postele, takže spíš tak jen pro sychr jsem ji změřila a hele – 37 rovných. Nevypadala nemocně, nebyla protivná a těšila se do školky. Chápu, že pro spoustu rodičů je 37 nic, ale my Emi necháváme doma i při sebemenším náznaku nemoci.

Zavolala jsem do školky, abych ji omluvila, že má 37, ale že možná byla jen hodně nad ránem přikrytá, protože nemocně nevypadá. Že uvidíme, co z toho vyleze a když nic, druhý den půjde normálně do školky. A učitelka mi odpověděla: “Možná to budou neštovice. Včera jsme tady měli první případ a ty vypadají někdy tak, jak popisujete.” A hodinu na to mi píše máma Emilčiné kamarádky ze třídy: “Máme neštovice, včera měla 39.” Takže mi to bylo jasný. Prohlížím Emi, na krku pupínek, ale žádný puchýřek na něm. Celý den byla úplně v pohodě, ale během odpoledne jí to začalo skákat, na některých místech večer přibyly puchýřky a pak to začalo.

Den druhý a třetí

Ve středu začaly horečky a středa a čtvrtek byly dva dny, kdy jsem myslela, že to prostě neukočíruju. Teploty lítaly nahoru a dolů, nefungovala nám antipyretika! Dala jsem Paralen sirup a hodinu na to lezla teplota opět nahoru, dělala jsem zábaly. Když antipyretika zrovna fungovala, stejně nikdy teplotu nesrazila úplně.

Když dítěti dáte třeba Nurofen nebo Paralen sirup, říkáte si, že máte stopro aspoň na tři hodiny klid a můžete vydechnout… Když jsem ale během těch nějakých tří hodin, co bych měla být relativně v klidu, dělala dvakrát zábaly a počítala vteřiny, kdy můžu dát další lék proti horečce, do klidového režimu mi moc přepnout nešlo. Do toho tady byl ještě Miky, který taky potřeboval moji pozornost. Manžel v práci.

První noc jsem si nastavila budíky po hodině, abych Emi kontrolovala. Bohužel i ta pouhá hodina stačila, aby během toho, co jsem spala, teplota vyšplhala tam, kam nemá. Další dvě noci jsem spala na zemi vedle dětské postele s budíky po půl hodině, vybavená antipyretiky, teploměry, octovými ponožkami, plenami připravenými na zábaly a vším možným. Ráno se mi chtělo brečet, když muž odjížděl do práce, protože jsem byla nevyspaná a s prominutím úplně v p*deli, že jsem na to sama a teplotu neuhlídám.

Ve čtvrtek jsem už volala na pohotovost, abych se zeptala, co můžu dělat víc, aby teplota zůstala tam, kde má. Vlastně mi odsouhlasili, že dělám všechno správně, zeptali se mě, jestli dávám správné dávkování, potvrdili mi, že ano a doplnili, že antipyretika můžu střídat ne po čtyřech, ale už po třech hodinách. Jinak zábaly, vlažná sprcha. Koupel ne – při neštovicích se nesmí děti koupat. Věděli jste to? Já se to dozvěděla první den Emilčiných neštovic od mojí maminky. Do té doby jsem to netušila. Více se o tom rozepíšu zítra.

Ze čtvrtka na pátek jsem spala opět v dětském pokojíčku. V pátek přijeli po obědě naštěstí tchyně s tchánem, kteří mi vnesli do našeho dne o něco víc klidu. Navíc Emilka odpoledne měla jen jednou 37 a jinak už teploměr ukazoval pod sedmatřicítkou. Emi už vypadala líp a léky na horečku dostala až večer. Opět jsem spala ale v dětském pokoji. V sobotu jako když utne. Bez teplot, jen větší únava. V neděli už chtěla skákat na posteli.

Slyšela jsem spoustu řečí o tom, že neštovice jsou v pohodě, většinou jen se zvýšenou teplotou… Nebo, že horečky jsou před tím než se díte osype, pak, že horečky jsou ve dnech, kdy má dítě na neštovicích puchýřky. Souhlasím s tím, že každé dítě má jiný průběh. Za sebe můžu říct, že Emilce horečky skončily ve chvíli, kdy jí neštovice začaly usychat a vytvořily se jí z puchýřků strupy.

A svědění? Víte, že jsem se vás ptala, co je nejlepší. Chtěla bych vám moc poděkovat. Čekala jsem, že mi napíše třeba pět maminek nějaký svůj tip. Napsalo mi vás asi sedmdesát a posílaly jste nejen tipy na věci proti svědění, ale i psychickou podporu ať se držíme a zvládneme to. Jak jsem byla vyčerpaná, musím říct, že mě to párkrát i dojalo.

Moc vám za to děkuju. Opravdu jsem to potřebovala. Představte si – byla jsem s kamarádkami na večeři. Manžel mě vykopnul z domu ať přijdu na jiné myšlenky… Ani jsem neměla chuť k jídlu a jakmile jsem dosedla, sežrala jsem čtyři chody jak nic. Celý ten týden mám v mlze, ani si nepamatuju, co jsem jedla, takže jsem to asi potřebovala dohnat.

Jinak co se týče přípravků na neštovice proti svědění, připravuju pro vás článek na zítra o tom, co se nám osvědčilo.