Nedávno vás hodně zaujal rozhovor s Lucií Žáčkovou, která vede sdružení Nedoklubko, které podporuje a pomáhá nedonošeným dětem a jejich rodinám. /Pokud jste ho nečetli a chtěli byste, najdete ho zde/. Nyní máme pro vás rozhovor s maminkou Rozálií, která v Praze u Apolináře předčasně porodila syny, dvojčata, Jiříčka a Jarouška. S partnerem a tatínkem chlapců si prošli velmi těžkým obdobím, všechno ale dobře dopadlo. Dvojčatům bude už skoro rok a půl a mají se čile k světu. 
Říkala jsem si, že rozhovor by mohl pomoci maminkám či rodičům, kteří jsou ve stejné nebo podobné situaci jako byla Rozálie. Už jen třeba tím, aby věděli, že v tom nejsou sami!
Jste maminkou dvojčat, máte dvojčata v rodině? 
„Ano. Já i přítel máme v rodině dvojčátka. J Moje babička mi vždycky říkala, že budu mít dvojčátka kluky.“ 
V kolika letech jste otěhotněla?
„Bylo mi 22 let. S přítelem jsme miminko plánovali, měli jsme štěstí a to dvojitý. Když jsem se na vyšetření dozvěděla, že čekám dvojčata, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to šok.“
Rodila jste předčasně, kolik miminka vážila?
„Rodila jsem ve 26. týdnu těhotenství. Jiříček měl 900g a 34cm, Jaroušek 830g a 35,5cm. Dva dny po narození spadli s váhou na 730 gramů kvůli odvodnění. Bylo neuvěřitelné, jak byli malinkatý, hrozně jsem se bála toho, co bude dál.“
Víte, co bylo příčinou?
„Příčinou byl nejspíš zánět na placentě. Těhotenství jsem měla dost problémové. Ve 12. týdnu jsem byla na odebrání vzorků z plodové vody, aby se zjistilo, jestli nehrozí nějaká genetická vada. Výsledky vyšly dobře a nic nehrozilo a navíc jsme se dozvěděli, že to jsou dva kluci.“
Vy i vaši synové jste obrovští bojovníci! A klobouk dolů před vámi. Co bylo v tom období po porodu pro vás nejtěžší?
„Moc děkuji. Nejtěžší bylo, když jsem šla poprvé na ARO, se podívat na kluky. Hrozně jsem se bála, jak na tom budou a co bude dál. Bylo strašně těžké, vidět kolem nich všechny ty přístroje. Ty první dny jsem snášela hodně špatně. Nebylo jednoduché se v porodnici dívat na všechny maminky, co měly miminka u sebe, zatímco já jsem je u sebe mít nemohla. Chodila jsem na ARO a byla tam celé hodiny. Když jsem pak přišla na pokoj, jen jsem brečela a přemýšlela, co bude dál… Když mě propouštěli domů, bylo strašně těžké, tam kluky nechat. Moc jsem si přála, je mít už doma. Jezdila jsem z Frýdlantu do Prahy obden. A pokaždé, když jsem jela domů, to bylo moc těžké. Hrozně mi chyběli. Největší oporou mi byli rodiče a přítel, bez nich bych to nezvládla.“
Po jaké době vám dali chlapce domů?
„Kluky jsme si vezli domů po 80 dnech. Oba vážili stejně 2310 gramů. Byla jsem hrozně šťastná, že jsme konečně všichni spolu. První měsíce doma byli velmi náročné. Kluci měli každé tři hodiny mlíčko, Jarouška trápily prdíky, v noci jsme skoro nespali. Bylo to dost vyčerpávající.“
Vašim synům byl na začátku května rok. Jak jsou na tom ve srovnání s ostatními dětmi, dohnali je?
„Kluci byli od začátku moc šikovný. Všechno krásně dohnali. Doktoři je na kontrolách chválili. Začali bez problému chodit. Umí říkat máma, táta, bába atd., naučili se paci paci, pápá, Vařila myšička kašičku a taky se pěkně vztekat, když se jim něco nelíbí. 
V říjnu jdeme na poslední kontrolu na neurologii a pak nás vyřadí.“
Jak to celé prožíval váš partner, tatínek kluků?
„Přítel to celé nesl dost dobře, je v tomhle dost silný. Chtěl, abychom už všichni byli spolu doma. Se vším mi pomáhal, koupal, krmil, uspával… Jsem ráda, že mají kluci tak úžasného tatínka.“
Myslíte, že šlo udělat něco jinak?
„To netuším. I když to bylo všechno hrozně těžké a vyčerpávající, jsem ráda, že máme dva úžasné kluky a nic bych neměnila. Asi to tak všechno mělo být, kluci jsou bojovníci.“
V péči o předčasně narozená miminka se dělají velké pokroky. Posun je i v podobě plenek Pampers Preemies. Máte s nimi nějakou zkušenost?
„To je pravda, péče o předčasně narozená miminka se stále vyvíjí, doktoři i sestřičky dělají úžasnou práci. V době, kdy se narodili kluci, jsme plenky ještě k dispozici neměli, ale myslím, že to určitě ulehčí práci všem, kteří o tato miminka pečují.“
Pokaždé, když vidím maminku s dvojčaty, říkám si, že to musí být velký zápřah…
„…ano, je to velký zápřah. Nejhorší bylo, když jsme přijeli z porodnice a kluci spali v noci tak hodinku a ještě na střídačku. To pro mě bylo nejvíc vyčerpávající. Všechno vlastně musíte dělat dvakrát, převlékání, přebalování, krmení… Nejhorší bylo ale asi uspávání. Jaroušek chtěl usínat sám, Jiříček zase s námi. Pak se to otočilo. Teď naštěstí usínají oba ve svých postýlkách a ve stejnou dobu.“
A jak vypadá takové krmení nebo koupání dvojčat?
„Ráno jim dám mlíčko do flašky, to si drží sami, jinak používáme jídelní židličky. Přebaluji vždycky jednoho a pak druhého. Anebo jednoho já, druhého tatínek. Koupání jak kdy, buď je koupu každého zvlášť, nebo máme sedátka do vany a kluci sedí naproti sobě a hrají si. Koupou se moc rádi a z vody se jim nikdy nechce. Když má přítel odpolední, musím to zvládnout všechno sama, už jsem si ale udělala systém.“
Jak na sebe kluci reagují?
„Jsou pořád spolu. Hodně na sebe mluví, smějou se, hrají si spolu, lezou po sobě. Taky se po sobě opičí, jeden něco začne a druhý to opakuje. Je s nimi legrace.“ :D
Plánujete rodinu ještě rozšířit?
„Teď zatím ne. Moc bysme si přáli ještě holčičku, ale až za pár let, až budou kluci větší. Teď nám ty dvě děti stačí.“
Děkuju za rozhovor!
Zdroj foto: osobní archiv Rozálie Berkyové
