Zatím jsme Emi nechali hlídat přes noc jen jednou. Bylo to na podzim, šlo o jednu jedinou noc a hlídali nám moje mamka s tátou, protože to k Brnu, kde jsme měli s manželem rezervovaný pobyt, bylo prostě blíž. (o mém tipu na program a restaurace v Brně čtěte tady) Ale teď už zpátky ke Špindlu!
Někdy v únoru manžela napadlo, že bychom si mohli víkend ve dvou zopakovat a hned mi ukázal hotel, který by rád rezervoval. Vzhledem k tomu, že to byl hotel ve Špindlu, tentokrát jsme kvůli praktičnosti Emilku, psa a tunu zavazadel zavezli ke druhé babičce a dědovi – tedy jeho rodičům a vyrazili jsme.
Musím říct, že z toho nemusel být tak pěkný víkend, ale když jedete po dlouhé době někam jen se svou drahou polovicí, snažíte se, aby byl a uděláte pro to maximum. Když jsme přijeli do Špindlu, byl zrovna čas oběda. Na to, že to byl poslední lyžovací víkend, mě docela překvapilo, že byla spousta restaurací zavřených. Chtěla jsem zkusit restauraci Lebeda, ale tam bylo zhasnuto a prázdno, takže muž navrhnul jednu z doporučovaných restaurací, restauraci Elán.
Restaurace Elán
Není to žádná zaplivaná čtyřka, jídla se pohybují od cca dvouset korun výš, ale vybrat si můžete i z meníčka, které je asi do 150 korun. Já si vybrala z lístku telecí s koprem a šťouchačkama, manžel jelení guláš s houbami. Obsluha byla milá, ale straaašně pomalá. Po dlouhé době mi to ale vlastně ani nevadilo, protože jsme nikam nespěchali. Bylo nádherně a dalo se sedět na zahrádce. Jídlo bylo moc dobré, ale pokud by si to dával nějaký muž, nejsem si jistá, jestli by neměl hlad. V omáčce bylo jen pár kousků masa a hub, jinak jen ta omáčka. Na to, že to bylo v lístku napsané jako Telecí ragů s koprem, donesli mi spíš hustější koprovou polévku s kousky masa.. 
Hotel Olympie
Pak už jsme se ale šli ubytovat do hotelu s tím, že dáme dezert a kávu až tam. Nejprve jsme si hodili věci na pokoj.. Pokoje tam nejsou úplně hogofogo, jako třeba jejich dokonale zařízené wellness, ale jsou pěkné, čisté a v takovém horském stylu. Co mi ale vadilo hned po příchodu do pokoje, byl výhled na dělníka sedícího asi tři metry od našeho okna na stráni, která se svažovala k našemu oknu a pár minut na to zvuk vrtačky. Přímo u našeho okna bylo totiž postavené lešení a pán měl evidentně pauzu, prostory našeho pokoje jako na talíři.
Můj muž úplně nesnáší, když chci vrátit třeba jídlo a nedej bože pokud bych měla začít řešit výměnu ubytování (kdo se hlásí, že to má doma stejně?). Ovšem představa, že nám bude čumět cizí týpek do oken a ráno mě probudí zvuk vrtačky, byla pro mě natolik nepříjemná (pro koho by byla příjemná!!), že jsem začala na toto téma zavádět řeč: “Hele Zlato…. jako ten pán…a ráno… chceš ráno poslouchat vrtačku? Neboj se, všechno zařídím a budu u toho strašně milá!” Díky bohu nechtěl poslouchat vrtačku a tak jsem se jala úkolu výměny pokoje. Počítala jsem ale s tím, že možná budou mít plno a budeme mít pobyt pod dozorem pana stavitele.
Přišla jsem na recepci a když jsem vyslovila naše obavy ze ztráty soukromí, celodenně zatažených závěsů před cizím pánem a obavy z ranního vstávání pod taktovkou vrtačky, slečna odpověděla, že vrtat začnou druhý den až později. No – kdy a jak budou vrtat, mi bylo docela ukradené a CO ZNAMENÁ POZDĚJI?!, já chtěla na našem pobytu klid! Naštěstí ale hned dodala, že mají ještě jeden volný pokoj ať se jdu na něj s ní podívat. Nebylo co řešit a nakonec byl ještě k tomu dvakrát tak velký s výhledem na hory a ne do stráně. K tomu všemu byla slečna moc milá a ochotná a netvářila se jak kyselá pr… 
“Zlato, tak pojď! Mám pro nás pokoj!” ….a manžel v záchvatu smíchu bral s vrtěním hlavou hnedka náš kufr. Tak ubytování by bylo a teď si půjdem dát ten dezert Musím říct, že restaurace v hotelu Olympie mě fakt ohromila. Ze tří stran je celá prosklená a pokud by bylo o něco větší teplo, sedla bych si i na ovčí kožešinky s kávou ven. Přeci jen jsme ale byli už o něco výš a i přes sluníčko, bylo na delší sezení venku docela chladno. Výhled z prosklené restaurace byl ale skoro úplně stejný, jako bychom seděli na terase…
K tomu přičtěte dokonalou, usměvavou obsluhu a pak… tramtadadá! Ty dezerty!
Určitě jste si všimli, že na sladké jsem docela ujetá. Nikdy si nikde moc ale nedávám štrůdl. Většinou sáhnu po nějaké palačince, lívancích nebo co já vím, ale tady jsem na ten štrůdl dostala strašnou chuť. Takže jsem si ho dala a byl to jeden z nejlepších štrůdlů, jaký jsem kdy jedla. A nebyl to mini štrůdlíček uprostřed velkého talíře, ale dva obří kusy štrůdlu (na fotce to tak asi nevypadá) s kopečkem zmrzky, domácí šlehačkou, hodný tak pro dva lidi! Ale vy víte, že jsem se s tím poprala se ctí, že jo?
Když jsem viděla manželovu palačinku – tedy spíš !!!tři palačinky!!! naaranžované na velkém talíři s tvarohem zalité borůvkami, musela jsem zlehka sáhnout i do jeho talíře 
Neskutečně výborné a věřím tomu, že s láskou dělané. Dát si to ale hned po jídle, asi by to ani jeden z nás nezvládl dojíst, jaké to byly porce. Číšník ještě zavtipkoval, že přece teď jím za dva, tak ta porce se mi hodí. Na vteřinu mi problesklo hlavou, že zavtipkuju taky a odpovím, že nevím o čem mluví, protože nejsem těhotná a mám jen trošku větší břicho, ale pak jsem si říkala, že to mu nemůžu udělat. (ale jeho výraz by mě zaručeně pobavil)
Původně jsme chtěli jít hned do wellness, ale venku bylo tak hezké počasí, že jsme se šli projít po okolí a nakonec manžela napadlo, že kousek od našeho hotelu je i ten, kde jsme se na podzim 2010 opíjeli s našimi primáckými kolegy na teambuildingu. Po návratu na hotel jsme vlítli do wellnessu. Vzhledem k tomu, že moje možnosti jsou omezené a jako těhule nemůžu do vířivky ani sauny, naprosto jsem se spokojila s lehátkem a bazénem a když šel muž do vířivky, nechala jsem si tryskami masírovat aspoň nohy. Manžel se pak prošel na střídačku v horké a ledové vodě Kneippova chodníku a NIC JSME NEDĚLALI. Kdy jste naposled nic nedělali vy?
Pak večeře v hotelové restauraci. No a ta byla výborná. Muž si dal pstruha s grenailemi a já dostala chuť na brambory s hráškovým pyré a lososem, kterého vlastně moc nemusím (to těhotenství dělá divy). Bylo to ale neskutečné výborné.. No.. a protože si to náš syn žádal, objednala jsem si tu palačinku, kterou si dal manžel odpoledne!! Mňam! Chvilku jsme poseděli, protože jinak bych se musela odkutálet a pak šli spát.
DRUHÝ DEN:
Hned ráno jsme do sebe kopli bufetovou snídani, odhlásili se z hotelu a popojeli autem zase o něco níž, abychom se prošli a pak si počkali na autobus, který nás měl vyvézt z Medvědína nahoru na Špindlerovu boudu. Tam jsme se chtěli projít, ale vítr byl tak silný, že jsem nemohla mluvit ani pořádně jít. Tak jsme zakotvili v restauraci Špindlerova bouda. Upřímně?
Vůbec jsem nečekala, že restaurace, která patří k hotelu, který má tři a půl hvězdy, bude tak příšerná. Objednala jsem si žebra a vůbec jsem je nemohla po dvou soustech jíst. Maso mi smrdělo a mělo divnou chuť. Ještě víc mě ale naštvalo, že mě manžel nenechal jídlo vrátit, protože jsem fakt měla chuť jim to omlátit o hlavu. Místo toho mě mrzelo, že mi moji porci vzal a dal mi svůj guláš, u kterého jsem protestovala, protože jsem věděla, jakou měl na guláš chuť. Bylo by to ale na hádku – takže jsem ho snědla. Servírka samozřejmě poznala, že jídlo v pořádku nebylo a když se zeptala, řekla jsem jí, že nebýt manžela, vrátila bych jim to kvůli důvodům výše uvedeným. Přijala to mile a vrátila se s tím, že kuchař tvrdí, že žebra byla čerstvá. Silně o tom pochybuju. Docela by mě zajímalo, jak dlouho jim ležela v mrazáku.
No.. vypadli jsme hned po zaplacení. Nevadí mi za jídlo utrácet, pokud je dobré, ale tady jsem měla pocit, že jsme vyhodili peníze do popelnice. Takže pokud tam někdy budete, vyhněte se restauraci obloukem a vyberte jakoukoliv jinou. Mimochodem – byla to už druhá restaurace (první byla Elán), kde nám řekli, že berou jen hotovost a karty nepřijímají.
Přestože stále ještě foukalo, chtěli jsme sejít dolů na Medvědín. Manžel tvrdil, že má zkratku a že je vhodná i k mému stupni těhotenství. Měla asi necelé 4 kilometry, tak to jsem si říkala, že dám. Ovšem nikdo mě nepřipravil na to, že půjdu místy po ledovce Takže v půli cesty jsem zavelela, že berem delší cestu po klikaté silnici, protože si chci procházku užít a nepřemýšlet nad tím, jestli na ledovce v jeho “zkratce” spadnu na zadek teď a nebo až o dva kroky dále. V poslední třetině cesty jsme zase vzali zkratku a tam už to bylo naštěstí bez sněhu. Sedli jsme pak do auta, po cestě jsme dali točenou zmrzku a jeli za naším dítkem.
Přestože nám tchyně posílala zprávy o Emilce docela pravidelně, stejně jsme si říkali, jestli se náhodou po nás už neptá. To bylo ale překvapení, když se k nám dcera nejen, že nehrnula, ale mě přehlédla úplně a zareagovala jen na příchod manžela. Který si pak stoupnul přímo za mě a vykukoval na ni, aby mě začala aspoň trochu registrovat. NIC! Byla jsem evidentně průhledná! A bonus? Když jsme zaveleli, že jedeme domů, přišel řev a schovávala se za babičkou. Aspoň pro příště víme, že je k našim výletům více než tolerantní!
PS: Myslím, že není problém vzít na takový pobyt děti. V našem hotelu byla i rodina s dítětem a užívali si wellness. I když – voda v bazénu mi tedy nepřišla úplně teplá. Venku jsou ale houpačky a skluzavka, takže byste je klidně zabavili i jinak!
