Na pokraji sil a strach o dítě…co dělat?

Nemám v plánu v dnešním článku někoho něčím děsit nebo strašit. O tom tento blog není. Ale před pár dny jsem se dostala do situace, kdy jsem byla opravdovou matkou v nesnázích! Bez uvozovek. A protože píšeme o našich prožitcích a zkušenostech, rozhodla jsem se napsat i toto. Možná totiž někteří z vás také máte něco, co vám občas sakramensky ztíží život a ocitnete se v situaci, kdy nevíte, co dělat… 

Tak tedy. Jsem migrenička 3. stupně. Bohužel toho nejhoršího, který se u migrény uvádí. Migrény mi začaly ve čtrnácti a od té doby se to se mnou táhne. Když jsem ještě neměla syna, protrpěla jsem ji většinou v posteli, ze které jsem nevylezla klidně tři dny. Tak dlouho mi totiž trvá, než se dostanu zase do normálního života a začnu fungovat. Potom, co se ale narodil náš chlapeček, je strach z téhle bolesti tisíckrát horší, protože když víte, co vás během migrény čeká, bojíte se, abyste se po tu dobu zvládli postarat o své děti. Ano, musíte. Ono to jinak nejde a mateřství a rodičovství vám tuhle zodpovědnost přirozeně nadělí, ale kdo migrény zažívá /a já doufám, že vás moc není / ví a dovede si představit, že při migrenickém záchvatu je hodně těžké vnímat, dávat pozor a chránit, když je vaše hlava „mimo provoz“ a tělo nedokážete ovládat.

Poslední migréna mi dala zabrat asi nejvíc od porodu. Manžel nemohl zůstat ten den doma a já byla s Olím sama. Jako mnohokrát předtím jsem se snažila tu příšernou bolest nějak přežít a postarat se o našeho syna. Jenže tentokrát jsem cítila, že to nezvládnu. Toaletu jsem téměř neopouštěla, ruce a nohy jsem přestávala cítit, a když už měla pocit, že s sebou každou chvíli praštím, nedělala jsem hrdinku a vytočila číslo svých  rodičů. Nechtěla jsem za žádnou cenu nic riskovat a starost o Olího, aby se mu nic nestalo, kdybych odpadla, bylo to jediné, na co jsem myslela. Do Prahy to mají kus cesty, přesto přijeli, jak nejrychleji mohli. Když mě viděli, rovnou zavolali záchranku. Skončila jsem na kapačkách, po kterých se mi ulevilo, i když to trvalo ještě asi dva dny. Hlavně jsem ale věděla, že je Oliverek v pořádku a že je o něj dobře postaráno. Rodiče poté vystřídal manžel, když se vrátil a staral se o malého, dokud mi nebylo dobře.

O migréně jsem už psala v době, kdy jsem byla těhotná /Jak přežít v těhotenství migrénu/. Pamatuju si, že mě v prvním trimestru ještě pronásledovala a žádné léky jsem pochopitelně brát nemohla. Pak ale zmizela a já se těšila, že budu patřit mezi ty šťastné maminky, kterým migréna po porodu odezněla. Měla to tak i moje babička, tak jsem si dávala naději, že na tom budu stejně. To mě ale nepotkalo. S migrénou se asi jen tak nerozloučím, dokonce bych řekla, že ji mám po porodu ještě častěji. Od dětství jsem na ni vyzkoušela snad všechno. Teď sice zase beru na bolest léky, ne vždy ale právě zaberou. Trochu mi pomáhá reflexní terapie, ale dokáže mi utlumit jen malou bolest a jenom na chvíli. Proto mám v plánu zkusit s migrénou bojovat znovu skrze alternativní medicínu, tak jestli něco pomůže, určitě vám dám pak ráda tip.