Když jsem byla těhotná poprvé a čekala jsem Emilku, mám pocit, že jsem prospala celý první trimestr. Když jsem proto zjistila, že jsem znovu těhotná, první, co mě napadlo, bylo, jak to asi udělám až budu padat únavou na hubu a budu se přitom muset celý den věnovat Emi.
„Třeba to bude probíhat úplně jinak,“ říkala jsem si. A ten nahoře evidentně moje prosby vyslyšel! Měla jsem docela dost energie a jen občas den, kdy jsem byla kaput. A když na takový den došlo, nebudu lhát. Myslela jsem, že usnu ve stoje, v sedě, během rozhovoru s kýmkoliv! Dokonce jsem usnula i během návštěvy manželových rodičů v křesle během toho, co jsme si povídali. Byly asi tři hodiny odpoledne!!! No a pak se mi to stalo ještě jednou, když k nám domů přijela kamarádka Bára. Sedla jsem si do našeho ušáku, abych ji měla hezky jako na dlani a připomínala si, že prostě nesmím spát, protože jsem ji strašně dlouho neviděla a těšila jsem se na ni. Ona seděla s mužem na gauči a najednou slyším manžela: „Tak prosim tě, tak to vidíš.. A prý, že nespí!“ Okamžitě jsem se otřepala, abych se probrala, ale za chvíli jsem měla opět co dělat, abych udržela víčka nahoře.
Co ale teprve, když jsem se přes den musela věnovat Emilce.. Musím říct, že to nebylo jen tak nespat! Když to na mě přišlo a já byla, jak praštěná po hlavě, snažila jsem se to aspoň vymyslet tak, abych vykonávala co nejmenší námahu. Takže jsem Emi pustila pohádky a sedla si s ní na gauč nebo když si v pokojíčku Emilka hrála, ležela jsem u ní na koberci s růžovými jednorožci jak mrtvola (mimochodem to je opravdu moc pěkná kombinace – jednorožci a mrtvola), sledovala jí jedním okem, aby náhodou něco nevyvedla a ona kolem mě objížděla kolečka s kočárkem jako kolem nemohoucího ;-) Přišlo jí to dost vtipné, dost se u toho nasmála na můj účet aniž by to tušila a já se modlila ať mi tím kočárem nepřejede hlavu. Možná bych si toho ale ani nevšimla. Myslím, že kdyby právě v tu chvíli dorazil manžel, lekl by se, co se mi stalo. :scratch:
Když už jsme u mojí drahé polovičky, občas už jsem hypnotizovala dveře, aby se otevřely a on se vrátil z práce, protože jsem si prostě potřebovala jít lehnout. Takových dní bylo naštěstí jen pár a vůbec si nedokážu představit, že některá maminka to má třeba denně!!! :unsure:
Když mě manžel v „zombie stavu“ viděl už po několikáté, domluvili jsme si nové podmínky. Tou nejdůležitější bylo, abych mohla víc odpočívat. Takže co se určitě zlepšilo docela brzy, byl můj spánek. Emi už spí celou noc, jen o půlnoci ještě dáváme mlíko. To začal tedy podávat manžel a já si slíbila, že budu chodit spát nejpozději v jedenáct. Když to náhodou neklaplo, a manžel mohl, nechal mě spát aspoň ráno o něco déle a vstal s Emilkou, abych načerpala síly.
Teď to děláme tak, že se ráno u vstávání střídáme. Teda není to úplně na férovku, že jednou já a jednou Váša, někdy si vstanu s Emi i čtyři dny po sobě :D, ale většinou to manžel zkouší dodržovat a já mu za to fakt děkuju, protože díky tomu přes den tu energii docela mám. Teda ono to vstávání není ani tak nijak děsivé. Emi většinou vydrží spát do 8h, takže to je krásný čas. ;-)
Teď, ve druhém trimestru mívám unavené dny jen výjimečně. A jak jste na tom byly nebo aktuálně jste vy? ;-)
