Říkala jsem si, že tento článek nenapíšu dřív než když budu běhat alespoň tři týdny a dokud nevyběhnu aspoň šestkrát! Asi chápete, že “tohle všechno” mám úspěšně za sebou a tak už se můžu s klidným svědomím pustit do článku o profesionální běžkyni. Už neběhám tři kilometry, ale šest, už nepotřebuju po prvním kiláku kyslíkovou masku a už se bojím o trochu míň, že mě uprostřed mé běžecké trasy bude muset někdo sebrat a naložit na dvoukolák! Představte si, že si normálně běžim a nezastavuju, abych sebrala z polňačky plíce.
Na základce jsem měla z běhu omluvenku. Už ani nevím kvůli čemu. Myslím, že kvůli skolióze (fakt jsem ji měla). Než jsem ale tehdy tu omluvenku dostala, párkrát jsem musela se spolužáky vyběhnout. I blbá šedesátka a stovka byla katastrofa a když šlo o patnáctistovku, mám pocit, že hůř než já běhala snad jen spolužačka Eva (ahoj, Evi! Neber si to osobně, ale i teď mě uklidňuje, že jsem nebyla úplně poslední). Do teď vzpomínám, jak mě pálily plíce (a to jsem tehdy ještě nekouřila) a dělalo se mi špatně.
Před pár lety už jsem zkusila vyběhnout, nikdy mi to ale nevydrželo. A vždy to byl běh pro ostudu. Po několika metrech jsem popadala dech a připadala si jako ten nejhorší lempl. Asi tři roky zpátky začal běhat manžel. Loni běžel první pulmaraton. Ani to mě nenakoplo. Ještě nedávno jsem říkala sousedce, že s ní nemůžu běhat, protože bych potřebovala pauzu po sto metrech. Řekla jsem si, že to zkusím až teď. Nějak se mi samo od sebe chtělo a tak jsem vyběhla s úplně nejhoršími očekáváními. Nestáhla jsem si ani žádnou run aplikaci. Jen jsem měla zapnutý krokoměr, který pak ukáže počet kilometrů. Nepočítala jsem s tím, že bych u toho vydržela. A hele! Ono jo.
První běh
Vybíhám! Běžím si, běžím a říkám si: “Na začátku polňačky už budu určitě úplně v pr….” Jsem na začátku polňačky a ono ne!!! “Na začátku druhé vesnice už budu úplně v pr….” A ono ne! Sakra co to je? Já fakt běžím a nelapám zatím po vzduchu. A pak už to na mně malinko začalo padat, jenže v tu chvíli jsem vbíhala zrovna ve vesnici na místo, kde si nějaká parta lidí kopala s míčem! Já vím! Je strašný, jak na mě funguje okolí! Jenže prostě nechcete vypadat jako totální trotl, co sotva popadá dech! Takže jsem nasadila běh, jako bych běhala minimálně závodně a nahodila tam ladnost pohybu jako ty blonďatý kočky ze seriálu Pobřežní hlídka (jen silikony nemám). Snažila jsem se nevnímat, že mě předjel chlapeček na skejtu!! Já fialová až na patách, koláče na hadrech, že by moravské obří frgále záviděly. Proběhla jsem a najednou se dívám a běžím podél silnice, kde projížděla auta. “No přece si nemůžou ti řidiči říkat, co to běží za nulu!!!” Takže jsem tempo udržela. Koukám, koukám a za chvíli už budu doma. S pocitem, že jsem doběhla minimálně 40 kilometrů jsem doběhla k domu. Mobil ukazoval tři kiláky. TŘI! Jakože tři kilometry. Třikrát jeden prostě. No.. Děs! Já vím. Pak jsem tři kiláky běžela ještě třikrát (ale ty holky v Pobřežní hlídce toho tam zase taky tolik nenaběhaly).
Teď, když jsem byla na Moravě, jsem dostala kuráž a chtěla si jít zaběhat s manželem. Ten určil, že poběžíme 6km a já to dala! Myslím, že byl překvapenej, že mě k rodičům nedotáhl na zádech. Další den jsme si dali sice jen pět kiláků, ale zlepšila jsem se o minutu na kilometr. A když muž odjel, zvládla jsem znovu pět. Nepíšu to abych se pochlubila (no dobře, trochu jo), ale hlavně proto, že pokud jste fakt antiběžec jako já (ale podle mě jsem v tom běhu fakt nejhorší na světě, takže budete mít určitě lepší start), mohla bych vás tímto článkem nakopnout k tomu u toho vydržet. Ono to opravdu jde. Po prvním kiláku mám děsnej čas, mám pocit, že tu vzdálenost, co mám před sebou, nikdy nedoběhnu, ale nakonec to dám a je to super pocit. 
Kdo si jde zaběhat? Jo a prosim vás, ty tři kiláky už nějakej ten pátek (přesně asi tři pátky) neběhám, takže pokud byste měly, holky cestu kolem, můžeme si dát spolu třeba pět nebo šest. 
