Z fotografie, kterou jsme o víkendu daly na náš Facebook vám určitě došlo, že jsme byly po roce znovu podpořit mého muže na pulmaratonu. No.. rozdíl byl viditelný na první pohled. Loni s břichy, letos s dětmi..
Mám to srovnávat? Loňské přípravy byly o dost jednodušší. Myslím, že Miri se tak maximálně modlila za to, aby jí neotékaly nohy a já, jestli mi ty džíny nejsou už moc těsné.. Letos jsem se modlila za to, abych vůbec stihla manžela než proběhne místem, kde jsme měly s Emilkou, Miri, jejím manželem a Oliverkem fandit.
Přestože jsem se už naučila si spoustu věcí naplánovat s časovou rezervou, abych nechodila na schůzky nebo kamkoliv jinam pozdě, určitě víte, že všechno naplánovat nejde. Ráno muž odjel a já nakrmila a oblekla Emilku, rychle naházela všechny věci, které by dcerka mohla protřebovat, do tašky a v posledních patnácti minutách jsem chtěla napsat cedule na fandění. JENŽE!!! To by mi muž nesměl aktivně schovat barvy (on tedy tvrdí, že jsem mu řekla:“Miláčku, klidně ty barvy na půdu dej.“ ale to si opravdu nevybavuju!!!)! Takže jsem po dlouhém hledání vyhrabala voskovky na obličej a podle toho tak ty cedule letos vypadaly. A jak jedna z vás, čtenářek, poznamenala pod fotku na Instagramu: „Letos jste měly míň času na cedule“. Tak bych ráda řekla: „Neměly! Jen jsem měla málo času na hledání temperek!!“
A aby toho nebylo málo, ve chvíli, kdy jsem si v duchu jásala a zpívala oslavnou hymnu, že stihnu v pohodě vyjet, chtěla jsem zabalit poslední věc – lahev na mléko. Tu lahev, kterou jsem položila na stůl. „Opravdu jsem ji tam položila? Opravdu! Tak, kde sakra je? Proč na tom stole není?“ A pak se odehrála komedie. Pokud se vám nestává taková ta záležitost, že něco někde odložíte na nejméně pravděpodobném místě, nejste matka, ale robot, takže já pochopitelně najednou ztratila tu lahev!
Prohledala jsem kuchyň, mikrovlnku, koupelnu, záchod, žehlící prkno, přebalovací pult a dokonce i koš s vypraným prádlem!!!! Nikde nic. Oběhla jsem celý dům ještě třikrát a podotýkám, že zpocená až na pr*eli! A lahev pořád nikde. Pochopitelně to není jediná lahev, kterou doma máme, ale na tuto je Emi zvyklá. Z těch dalších pít moc nechce. „Kde ta lahev je?“ A pak si říkám, že jsem ji opravdu nechávala na tom stole! Podívám se pod stůl…A ? Taky tam nebyla. No a pak Emi hodila dudlíkem, sehla jsem se pro něj a najednou vidím tu lahev!! POD KUCHYŇSKOU LINKOU!!! Takže ta naše malá holčička se, zdá se, bavila celou dobu na můj účet (protože ji evidentně shodila dolů)!
Nakonec jsme přeci jenom vyjely a na místě jsme byly dokonce 15 minut před tím než měl teoreticky manžel probíhat. Pak si jen tak říkáte. „Opravdu tohle kvůli deseti vteřinám?“ Opravdu! ;-) Jinak by Mirin manžel nevyfotil tuhle úžasnou fotku. Jak napsala kamarádka: „Škoda, že tam není Emilka vidět trochu víc!“ S tím souhlasím a taky mě to mrzí, ale aspoň tam mám hezkej zadek, holky!! :good:
Mimochodem.. Něco málo o naš loňské podpoře a o tom, jak si Miri myslela, že KAŽDÝ běžec je můj manžel, se dočtete v příspěvku Když vám manžel uteče
