Sobota 2. 4. 2016 – den, který se vepsal do dějin naší rodiny Janatových. Den, který byl pro mého muže velmi speciální. Den, který byl pro jeho ženu – tedy pro mne o něco méně speciální! Já a můj pupek jsme jej odvezli směr Praha, aby mohl absolvovat půlmaraton. Tedy 21 kilometrů.
Posledních pár měsíců se pečlivě připravoval. Začínal s 5ti kilometry, aby teď v sobotu mohl zvládnout celých 21! Natrénováno měl ale jen na 17! Takže asi víte, co to znamenalo pro mně! Vyprat dress a nachystat mu tenisky? Ne! Jako správné manželce mi nezbývalo nic jiného, než zkontrolovat veškeré jeho úrazové a životní pojistky a pak doufat, že záchranná služba k němu dorazí včas! ;-)
Vzhledem k tomu, že mělo běžet kolem třinácti tisíc lidí, říkala jsem si, jestli ho vůbec zahlédneme. To množné číslo je hlavně kvůli tomu, že se rozhodla přijít podpořit ho i Miri a její muž David. A když už jsme šli v této sestavě, David řekl, že se vybaví foťákem, aby udělal manželovi nějakou hezkou fotku (a já doufala, že na ní nebude muž právě kolabovat!). Abych mu vehnala do žil trochu adrenalinu, řekla jsem si, že nemůžu jít fandit jen tak! Takže poté, co jsem Vášu odvezla na vlak, rychle jsem rozřezávala krabice a vyráběla transparenty! (den před tím by je totiž mohl objevit) ;-)
Když jsme přijeli k pražské Výtoni, říkala jsem si, kolik tam nebude lidí! A že to bude o strach s těmi našimi těhotnými břichy. Ale pokud jste těhotné a právě kvůli tomu jste svého manžela podpořit nešly, s klidným svědomím vám můžu říct, že není čeho se bát. Tedy vlastně počkejte!!! Pokud má vaše drahá polovička špatnou kondičku, tak se vlastně máte čeho se bát. :-)
A pak to začalo! Najednou kolem nás začali probíhat první běžci a já s Miri jsme tasily transparenty. Na jejím byl nápis: „Fandím Vášovi“ a na mém „Fandím manželovi“.
Pravděpodobně jsme jimi spoustu běžců pobavily a jeden z těch mužů, jež se dobrovolně rozhodli potrápit nohy a plíce rozesmál nás, když na můj transparent zareagoval výkřikem:„Chci být váš manžel!“ :-)
Podle Miri byl mým manželem ale každý druhý! :yahoo: S každou minutou, kdy běžců přibývalo víc a víc, vykřikovala stále: „Támhle běží Váša! Ne, jo? Hele, támhle už ho vidím!! Cože? To taky není on? Hele, teď už ho vidím! Jééé, tak nevidím!“ Jen musím dodat, že Miri zná manžela už nějaký ten pátek, takže ne, že by nevěděla jak vypadá :D Nakonec, když už se dav běžců pořádně rozšířil, držely jsme transparenty hezky pěkně nad hlavou, aby viděl muž aspoň nás, když už my dvě jsme se neorientovaly. ;-)
Nakonec těch 21 kiláků uběhl za 1hodinu 59minut! Bez infarktu, bez zlámaných nohou a s nevyplivnutými plícemi. :yahoo:
Pár hodin na to se mi ale doma ploužilo něco, čemu vypovídaly končetiny a poprvé za dobu mého těhotenství u nás někdo funěl do schodů víc než já! V každém případě – i tak, pro mě to je hrdina. Běh nesnáším a uběhla bych tu trasu možná tak za den. Ještě teď si vzpomínám, že když začal na závod trénovat, byl zničený po pár kilometrech!! Přestože před ním smekám, v jeho sportovním výkonu vidím jeden dost velký problém… A to ten, že kdyby se mi někdy rozhodl utéct za jinou, pravděpodobně za ním budu muset jet v autě, protože se svojí fyzičkou bych ho stěží doběhla! Budu tedy doufat, že se nerozhodne kličkovat přes Klánovický les! ;-)
PS: I kdyby můj muž uběhl pouhých 300 metrů, stále pro mě bude nejlepší na světě :heart:
4 Komentáře