Pavlu Ohnesorgovou znám už od školky. Pocházíme ze stejného města. Kamarádství nám vydrželo i na základce. Seděly jsme spolu v lavici a radily si při písemkách (teda Pavla byla vždycky chytřejší, takže spíš ona mně :rose: ). Po škole se naše cesty rozešly (každá jsme šla na jinou školu a do jiného města), v kontaktu jsme ale zůstaly pořád a za to jsem moc ráda. Už 24 let pracuje jako sestřička na novorozeneckém oddělení v mladoboleslavské porodnici. Dennodenně je tak u příchodu miminek na svět. Proto mě napadlo, když máme blog a když jsou naše čtenářky většinou maminky, které porod zažily, že by bylo fajn, kdyby trochu přiblížila tu druhou stranu, právě z pozice sestřičky. Dala jsem jí několik otázek a tady jsou její odpovědi:
Pavli, proč sis vybrala povolání sestřičky na novorozeneckém oddělení?
„Už odmala mám ráda děti. Původně volba padla na učitelku v mateřské škole. Podle učitelky prý bude dětí ubývat a práce bude méně, tak vyhrála dětská sestra. Možná i proto, že škola byla v dosahu bydliště a mateřinka by znamenala internát. A to se mi tedy v patnácti letech úplně nechtělo.“
Denně jsi u toho, kdy se rodí nové životy, jak to jako sestřička vnímáš?
„Jako sestřička mám u porodu svoje povinnosti. Takže občas emoce musí stranou.“
Myslím, že to musí i psychicky náročné. Přece jen, ty obrovské emoce, všude přísné hygienické podmínky, na všechno musíš dávat pozor…
„Psychicky náročná je každá práce s lidmi. U žen po porodu obzvlášť. Tam fungují hormony a o to je to složitější. Na hygienické podmínky si člověk prostě musí zvyknout a hlavně je dodržovat.“
Asi tuším. :rose: Ale jaké maminky jsou v porodnici nejpohodovější?
„Nejpohodovější maminky jsou ty mladší, kolem dvaceti let, které v podstatě nic neřeší. To, že je třeba dítě přebalit a dát mu najíst, berou jako samozřejmost. A potom ty, které už nějakého prcka doma mají.“
A prozradíš i ty, co nejvíc prudí?
„Takhle se to asi nedá říct. Větší problém v komunikaci je s maminkami, které jsou starší prvorodičky, hrozně se bojí a ve všem hledají vědu. Bohužel v době internetu, kdy si přečtou, jak to všechno má s miminkem být, to pak po porodu u všech tak úplně neplatí. A vysvětlit matce, že na dítě neexistuje manuál, který přesně funguje na všechny děti, je těžké. Potom jsou to matky, které jsou doma zvyklé na nějaký komfort, nemusí nic moc dělat a tady se po nich chce pečovat o dítě, vstát z postele na vizitu apod. Občas mi přijde, že některé maminky považují porodnici za hotel a nás za obsluhu a uklízečky. Ale většinou jsou maminky vděčné za každou pomoc s miminkem, byť sebemenší. A když mají mamky radost, potom my také.“
U jakého nejsložitějšího případu jsi byla?
„Každý porod, který nepostupuje úplně tak, jak má, je složitý. Nejhorším případem je určitě porod mrtvého miminka, kdy maminka přijde, že necítí pohyby a lékaři už to jen potvrdí. To je pro mě opravdu nejsložitější.“
To je hodně smutné a nevím, jak bych to já jako sestra zvládala. Když se tě zeptám, jaký porod je pro tebe nejemotivnější?
„Každý, kdy rodiče pláčou štěstím nebo právě bohužel nad ztrátou dítěte.“
Sama jsi dvojnásobnou maminkou. Je důležité být mámou, abys mohla být dobrou sestrou na novorozeneckém?
„Samozřejmě je to lepší. Dvakrát jsem porod zažila a kojení taky, tak to můžeš předat dál a na dotazy maminek odpovídáš i částečně ze svých zkušeností. Ale neříkám, že holky po škole, které ještě nemají děti, jsou horší sestry, to určitě ne.“
Dá se dopředu u maminek rozpoznat laktační psychóza?
„Myslím, že se dopředu nepozná, ale asi se podle chování dá předvídat. V každém případě se musí léčit.“
Setkala ses s ní na oddělení?
„Laktační psychóza fakt není sranda. Pár už jsem jich na oddělení zažila a maminka vždy skočila na psychiatrickém oddělení. To už šlo miminku o život. Ale poslední dobou je dost maminek s depresemi a psychickými problémy na lécích. V takovém případě se snažíme matku co nejvíc držet v pohodě a pomáhat jí s péčí o miminko. Největší opora pak ale stejně zůstává na rodině.“
Jakou zkušenost máš s tatínky u porodu? Je to z tvého pohledu správná věc?
„Když mají maminky potřebu, mít otce u porodu, je to v pořádku. Někteří tatínkové jsou mamce oporou, ale někteří to berou spíš jako atrakci, se kterou je třeba, pochlubit se v hospodě. Ale to už poznáš na sále, jaký kdo je.“ ;-)
Tvůj muž byl u porodu vašich holek?
„Můj manžel u porodu nebyl. Holky už jsou poměrně dost staré a v té době tahle možnost teprve začínala. Nicméně manžel to odmítl a já to respektovala. Nakonec jsem byla ráda, že tam nebyl. Jsem typ, který nemá rád, když ho někdo lituje, takže by mi nejspíš víc překážel, než pomohl.“ :heart:
Jak se chovají tatínkové, když přijdou do porodnice navštívit svou ženu a miminko?
„Na návštěvách už jsou v pohodě. Vydrží u mamky sedět i několik hodin. Někteří, kdyby mohli kojit, tak by to snad i udělali.“ ;-)
Děkuju za rozhovor!
Zdroj foto: osobní archiv Pavlíny Ohnesorgové
