Jak jsem prožila s miminkem první cestu letadlem

Ve včerejším článku Přípravy na dovolenou s miminkem. Co je dobré vědět a udělat? jsem vám slíbila, že napíšu o tom, jak náš sedmiměsíční syn zvládl let letadlem a přidám k tomu ještě nějaké zkušenosti z letiště, o kterých jsem do té doby neměla ani páru.  

Před svým mužem smekám. To, že zabalil věci, které jsem připravila, jen do čtyř kufrů (dva k odbavení, dva jako příruční do letadla), což byl maximální počet povolených zavazadel, tak to jsem fakt zírala. Bylo toho tolik, že mně by nestačilo ani deset kufrů, abych to do nich narvala. Jeho talent na úsporné balení, při níž šikovně vyplní každou skulinku, bych chtěla mít.  

Odlet byl plánovaný na půl druhou odpoledne, takže jsem ještě Olímu uvařila doma oběd a vzala jsem mu ho s sebou na letiště, abych ho těsně před odletem nakrmila. U odbavení nám řekli, že letadlo bude mít kvůli písečné bouři v Emirátech hodinu a půl zpoždění, to nám ale nevadilo. Měla jsem aspoň víc času malému dát najíst a spát mohl v kočárku, který nám vzali až těsně před nástupem do letadla. Jinak jsme ho měli po celou dobu k dispozici. Naše kufry měly u odbavení pár kilo nadváhu, ale byli shovívaví a neplatili jsme za ně nic. 

Na řadu přišla kontrola příručních zavazadel a nás samotných. Dopředu jsme byli upozorněni, že do letadla můžu mít jídlo pro dítě, ale v odpovídajícím množství na počet hodin letu. Je jasné, že deset skleniček příkrmů by mi na šest hodin letu asi nepovolili.  A to samé i s kojeneckou vodou. Měla jsem s sebou jednu lahvičku a ta prošla v pohodě. Věděla jsem, že po mě můžou chtít, abych jako matka před nimi z jídla pro dítě ochutnala a napila se kojenecké vody. To se ale nekonalo. Oliverek mezitím v kočárku spal a když přišla řada na něj, musela jsem ho vytáhnout a projít s ním rámovým detektorem kovu. Kočárek jsme museli složit a projel stejně jako zavazadla rentgenem.

Ufff, kontrola byla úspěšně za námi. 24 hodin před odletem jsme si po internetu zabukovali sedadla, kde jsme chtěli v letadle sedět. I když první řada, kde je nejvíc místa, byla už zabraná. Ta se i připlácí. Chtěla jsem se synem sedět do uličky, protože výhled z okénka mu je šumák a naopak se rád nosí a pozoruje svět z náručí a taky jsem nechtěla pořád někoho otravovat, aby nás každých pět deset minut pustil pro něco do kufru nebo se jen tak projít po letadle. Oblékla jsem mu pohodlné oblečení a vzala mu deku i fusak, který mám pro něj na jaro a podzim. Čekala jsem v letadle chladno, ale topili celou dobu, takže Olí tam byl jen v bodýčku a tepláčkách a na spaní jsem ho přikryla dekou.

Letuška mi přinesla speciální pás, který jsem připnula i se synem k mému. Při vzletu doporučují, aby se dítě napilo. To může pomoct na tlak a zaléhání oušek, tak jsem ho těsně před startem začala kojit, což naštěstí pás umožňuje. To byla záruka, že polyká a nebudou mu zaléhat uši. Zvládl to úžasně. No a pak už jen maličkost. Vymyslet program a zábavu na šest hodin letu.  Samozřejmě ideální je, když vám dítko na dvě hodiny usne. Oliverek si dal dvacet a bylo po spánku. Takže i našeho spánku s mužem.  Bedlivě sledoval průběh cesty, osahal všechno, na co dosáhnul, takže jsem věčně používala dezinfekci, kterou jsem měla s sebou. Pořád si stoupal na nohy a pozoroval cestující, smál se, hrál si s hračkami (cestovalo s námi jeho oblíbené leporelo, lvíček, kousátko, míček, chrastítka atd.), které s oblibou házel na zem a my s mužem je taky s oblibou pořád sbírali a lovili pod sedačkami.  Chodili jsme navštěvovat letušky, které se mu líbily a on zase jim a sledoval, jak připravují pro lidi jídlo, uklízejí a plní přání všech cestujících. Když jsme potřebovali například horkou vodu na ohřátí příkrmu, byly velmi milé a hned nám ji daly. Oliverek byl strašně hodný, a když za mnou přišla paní a řekla mi, že opravdu kouká, jak je náš syn zlatý, usměvavý a jak zvládá let v pohodě, byla jsem pyšná máma.  I mně se ulevilo, protože jsem netušila, co nás v letadle čeká.

Zpáteční cesta byla o něco složitější. Zaprvé jsme vstávali kvůli letu ve tři v noci, takže únava se musela dostavit. A let mi přišel strašně dlouhý. Na rovinu říkám, že už jsem po třech hodinách počítala minuty, kdy přistaneme. Olí byl unavený, protože spal jenom chvíli, a i když nebrečel a byl trpělivý, bylo znát, že by mu bylo lépe už na zemi, doma ve své postýlce a v klidu. Šest hodin letu bylo proto za mě maximum na let s takhle malým dítětem. Neumím si absolutně představit, že bychom letěli někam dál. Jak říkal můj muž, kdyby nám teď dal někdo dovolenou do Thajska zadarmo, asi řeknu ne.  Oliverek byl každopádně moc statečný a jako rodiče jsme na něj moc hrdí.  

PS: Pokud vás neláká cesta letadlem, třeba uvítáte Terky článek: Kam jet na dovolenou s malým dítětem?.