Zná to asi každá z nás. Odrodíte a někde mezi Sunarem, plínama a dětskýma kašičkama zatoužíte po skleničce, v lepším (nebo horším?) případě přímo po lahvince a bonusově třeba i po cigaretě, která vám ještě nedávno strašně smrděla.. Myšlenka na to, vzít celý ten “balíček”, který obsahuje výše zmiňované, plus dítě v péči vaší drahé polovičky, je více než lákavá.
Udělat ze sebe člověka a jít s kámoškami mezi lidi. Jen tak. Zní to skoro jako scifi. Kočár vyměníte za taxíka a nebo pro vás dostane úplně nový rozměr cesta metrem, místo přebalovací tašky plné vlhčených ubrousků a plen můžete vzít psaníčko nebo mini kabelku, ve které máte jen rtěnku, pudr a kreditku, a s krásně nalíčeným obličejem a nadýchanými vlasy vyrážíte ven. Všichni se za vámi otáčejí, připadáte si jako gazela, která kráčí chůzí supermodelky.
Prosim vás-tak teď ta realita. Žádné gazely, žádné nadýchané vlasy…
Na naši úplně první ofiko picí akci jsme se s holkama těšily jako puberťačky. Překvapivě jsme se shodly na datu i čase a slibovaly si večeři, diskošku a pařbu do rána. “A hlavně! Uděláme si čas na to šlechtění před tim! Budem mít supr vlasy a neodfláknem make up,” slibovaly jsme si svatě skoro na holej pupík!
V den D:
“Hele jdeme jen po obědě chvíli do Stromovky s Miri. Tak jestli nic nakonec nemáte, tak se stavte. Budem tam jen chvilku! Ve čtyři chci být nejpozději doma!! Ať nakrmím malou a v šest mi jede vlak, tak ať to dám do restaurace na 18:30 (od kdy byla rezervace),” psala jsem kámošce. A ta za námi pochopitelně “na skok” dorazila. A tím se to celé zkomplikovalo. S našimi drahými polovičkami jsme se zapovídali u kávy a ovocných knedlíků. Domů jsme odjížděli v pět a dveře našeho domku jsem odemykala v půl šesté. To už jsem věděla, že vlak nestíhám, musím jet tím dalším, na make up mám asi tak deset minut, vlasy umýt nestihnu a co se týče outfitu, tak ten jsem si sestavila v hlavě a doufala, že ty jednotlivé kousky šatníku najdu! 
Nemluvím o tom, že už v autě jsem posouvala rezervaci o půl hodiny s vědomím, že ideální by bylo posunout ji o hodinu!!
Když jsem vlakem dorazila do Prahy, moje chůze rozhodně nepřipomínala tu gazelí. Protože byla sobota a metro jezdilo po delších intervalech, nekráčela jsem jako Gisele Bündchen po molu, ale sprintovala jako Usain Bolt (pravděpodobně po nějaké šíleně vyčerpávající nemoci), abych během dvou minut z vlakového nástupiště doběhla k metru! (a heč, fakt jsem to za ty 2min.dala! Díky bohu za rozhodnutí nevzít si podpatky.)
Do restaurace jsem dorazila v doprovodu kámošky, kterou jsem potkala cestou, zadýchaná s rozcuchanými vlasy. U stolu na nás čekala skvěle upravená kamarádka mojí kamarádky, která rozhodně vypadala na to, že měla čas šlechtit se tak, jak jsem si původně plánovala já. Pak dorazily další holky a když jako poslední přišla kámoška, kterou znám jen ve společnosti jejího dítěte, nepoznala jsem ji! 
A to k tomu stačilo jen to, že si navlnila vlasy a v ruce místo krabičky s nakrájenou zeleninou držela kabelku! ..bez toho kočáru prostě asi všechny vypadáme tak nějak jinak! (ale neboj se, i s dítětem samozřejmě vypadáš jako Gisele!)
Náš pařící plán měl jednu jedinou chybu. Kamarádka Gábina (to je ta Gisele s dítětem a krabičkou zeleniny) musela druhý den fungovat kvůli dítěti a práci a mně muž poprosil (no spíš oznámil), abych se domů dostala posledním busem v půl jedné, abych fungovala, protože druhý den běží pulmaraton (o tom, jak mi už jednou utekl, se dočtete tady). Objednaly jsme jídlo, některé z nás víno, já po roce vyzkoušela opět gin s tonicem (tedy hned několik ginů s tonicem) a během několika hodin jsme vyřešily všechno! Od dětí a chlapů po světový mír. A hlavně!!! Díky našim single kamarádkám jsme zjistily, jak je strašné v dnešní době být bez partnera! Každý druhý muž je: Úchyl, ženatý, zadlužený, metrosexuál, maskovaný homosexuál, blbec a nebo úplně jednoduše – prostě tam není jiskra. 
Dojedeno dopito, ostatní hosté restaurace díky našemu smíchu opustili podnik. O deset minut později na diskotéce. “Tady není slyšet!” “Cos řikala?” “Že tě neslyšim!!” “Nepudeme tančit, že ne?” “Ne, ještě nejsem nalitá!” “Ježiiš, za chvíli mi jede metro.” “Ježiš, za chvíli musim poslední tramvají.” “Holky čaau”
A druhý den jsme se shodly, že už máme své opravdu odpito, diskotéky plné lovících, hladově zírajících sexuálních mašin nejsou pro nás to pravé a jsme strašně šťastné, že máme doma ty naše muže, co jsou schopní pohlídat naše děti a nevyčíst nám, že chceme někdy taky trochu za zábavou. Být single a slyšet větu jako jedna z kamarádek:“Máš takovej m*duchtivej pohled,” by nás asi položila (ale pravděpodobně bychom ji nikdy od nikoho neslyšely, protože máme “plína pohled”). Zkrátka a dobře: Příště jen to jídlo a alkohol hezky pěkně u stolu v místě, kde se uslyšíme…
