Po delší době jsme se měly s Terkou a její dcerou Emilkou potkat. Původně jsme byly domluvené, že přijedou holky za námi do Prahy a zajdeme někam na oběd a poté s příjemně zaplněným žaludkem natočíme video z losování výherkyň naší vyhlášené soutěže (jak natáčení probíhalo, se dočtete v Terčiném článku, Óda na naše první video! určitě si ho nenechte ujít ;-) ).
Domluvily jsme čas, kdy budou obě naše děti nakrmené a budeme moci vyrazit a plácnout sebou v restauraci ke stolu, kde se necháme zase jednou na chvíli obskakovat. Áááá, to zní tak krásně! :rose:
Krmila jsem Olivera Maxíka, když Terka volala: „Tomu neuvěříš! Narvala jsem kočár se všemi krámy do auta a jdu pro Emi, že vyrazíme a ona se celá poblinká?! Komplet od hlavy až k patě, takže ji jdu místo do auta naložit do vany. Hele jsem už teď úplně kaput po nakládání toho kočáru. Nestíhám přijet! Můžete s Olím dorazit vy za námi?“
Zabalila jsem tři tašky s věcmi od plín až po náhradní oblečení (jeli jsme na pár hodin. :rose: ) a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že bydlí kousek za Prahou, těšila jsem se, jak se projdeme s kočárama na čerstvém vzduchu a budeme chvíli v přírodě a domů se vrátím odpočatá a dobitá energií.
„Pojedeme tudy?,“ ukazuje Terka směrem k romantické polní cestičce, která se ovšem stala jakousi testovací dráhou pro naše kočáry. Když jsme na ní najely a popojely pár metrů, už nebylo cesty zpět. Terčina Boženka (její pes), která nás doprovázela, se totiž rozhodla, být na konci první a nehnout se z místa, dokud tam ty naše kočáry prostě nedotlačíme. Vyjeté koleje, hrboly, výmoly i kamení nám daly pěkně zabrat. Doteď Terku podezírám, že tuhle cestu vybrala jen proto, že mi záviděla zářivě bílé tenisky. ;-) Kočáry ale přežily bez úhony, na rozdíl od nás matek, které jsme vypadaly jak po osmihodinové šichtě fárání v dole. Až kafe nás postavilo zpátky na nohy (mě, jako stále kojící, i to bez kofeinu :good: ).
Na venkov se ale stejně budu vždycky ráda vracet. ;-)
