Pamatujete, jak jsem začala cvičit? A pamatujete, jak jsem psala, že se cítím skvěle? No tak v úterý, den po cvičení, mi až tak skvěle nebylo. Sejít nebo vyjít schody v našem domku bylo menší peklo. Jenže během dne se bolest stupňovala. A když přijel odpoledne manžel domů z práce, pohybovala jsem se už jako tělesně postižená a muž málem umřel smíchy. Je to moc hodnej partner. Lítost? NE! Začal mě parodovat:„Ježiš, já se cítím tak skvěle! Tak jsem se už dlouho necítila. Jsem trochu unavená, ale tak jako příjemně. To cvičení je super. Ježiš, já se cítím TAK skvěle!!“ Opakoval moje pondělní dojmy a popadal se za břicho. „A brouči? Necítíš se náhodou skvěle?“ smál se a opakoval po milionté.
Zatímco on hýkal smíchy, já jsem po obýváku chodila jako po obrně. Možná i děti, které jsou ve věku, kdy se učí chodit, by u toho vypadaly lépe než já. Když jsem šla do schodů, bez zábradlí to vůbec nešlo a vždy jsem se modlila, abych na nic nezapomněla a nemusela to absolvovat znovu. Cesta dolů byla totiž ještě o něco krvavější. Člověk by řekl, že gauč bude velká spása. To je ale velký omyl! On se na vás tváří pohodlně, když se ale na něj chcete natáhnout, nijak vám to neulehčí. Zmetek!!! Když jsem si na něj chtěla lehnout, musela jsem nejprve na všechny čtyři a za mohutného hekání, mi uvelebování trvalo několik minut. A u toho manžel OPĚT pronášel: „Já se cítím tak skvěle! Brouči, tak skvěle jsem se už dlouho necítila!“
Jenže pak přišlo to nejhorší. Když se mě zeptal, jestli se k němu nechci přitulit, myslela jsem, že to je moje poslední hodinka. Sebrala jsem všechny síly a na našem gauči se k němu doplazila. Fakt. DO-PLA-ZI-LA. Nevím proč jsem si vybavila Leonarda DiCapria ve filmu Vlk z Wallstreet, jak se plazí po zemi (já na tom byla ale líp – měla jsem ten gauč!). A když jsem se úspěšně doplazila k muži svého života, místo toho, abych se spokojeně přitulila v jeho náruči, po chvíli ležení na jeho rameni jsem musela říct: „Ty na mě strašně tlačíš! To mě bolí. Netlač tak na mě. Mě fakt všechno bolí.“ V tu chvíli mi pobaveně odpověděl: „Dobře, tak já na tebe tlačit nebudu, když se na to ještě necítíš.“ A co bylo dál? Dál zakřičelo naše dítě a já s vypětím všech sil musela vstávat. Došlo mi totiž, že už je opět čas krmení…
No a teď, když tento článek čtete, bych měla mít už po další hodině cvičení s Janou Scott.. Nezbývá mi tedy než jen doufat, že se za mě budete modlit. :cry: Jak asi budu vypadat zítra? Bude mi muset muž dovézt kolečkové křeslo, nosit mě na zádech nebo rovnou postavit výtah do prvního patra? :unsure: Hlavně ať už mi proboha neopakuje větu: „Já se cítím tak skvěle! Tak skvěle jsem se už dlouho necítila!“
Tak aspoň, že mi ta sportovní kolekce Active od F&F sluší ;-)
1 komentář