Manžel v akci aneb Jak jsem se OSMKRÁT loučila s dítětem

Přišel čas, abych přestala být zanedbanou matkou a trochu ze sebe udělala člověka. Čas, kdy měl manžel opět hlídat dítě. Sám. Nebylo vyhnutí, protože na mé kilometrové odrosty jsem se už nemohla dívat. Před týdnem jsem se objednala ke kadeřníkovi a včera den D konečně nadešel. Muž slíbil, že Emilku pohlídá, já si vezmu auto a vyrazím vstříc zlatým ručičkám mého kamaráda Tomáše.  Jsem mu věrná už deset let!!!

Ráno jsem se nalíčila (dokonce jsem stihla udělat si i linky!), oblekla (to, v čem nevypadám příliš tlustě), Emilku přebalila, nakrmila a vysmála se muži, který si představoval, že ji dá do vibračního lehátka a nechá ji koukat na to, jak montuje nové skříňky v koupelně. “Haha, ty si fakt myslíš, že bude klidně v lehátku zatím co ty budeš montovat? No to si povíme,” pronesla jsem s lehkostí. Ovšem u mě v mozku se odehrávalo zhruba tohle: “Pane bože, on bude montovat a dítě bude řvát.” Nakonec jsem asi po osmé řekla větu: “Tak já teda jedu, jo?” A na to už si manžel rval skoro vlasy a opakoval (taky po osmé): “Jo, už proboha jeď! Říkáš to už po desátý!” (já jsem ale přesvědčená, že to bylo opravdu jen osmkrát!)

S těžkým srdcem jsem nasedla do auta, s o něco větší radostí jsem už pustila album Michala Hrůzy a šlápla na plyn! Na dálnici, když mi konečně docvaklo, že jsem úplně sama v autě a nemusím brát ohledy vůbec na nikoho, jsem hudbu pořádně ohulila a pak když začal můj odblíbený song od Coldplay Up&Up, jako správná řidička-žena-jsem si prozpěvovala (a samozřejmě jsem dávala pozor).  Protože má můj kadeřník salon v centru, poslední třetinu cesty jsem dojela metrem. To parkování by mě asi zabilo. No a mezi tím mi psala kámoška: “Ty máš zkrášlovací den, viď? Doufám, že mu (manželovi) bude pořádně řvát, aby to taky těm chlapům někdy došlo, že to je náročný.”

Já: “Ty Emilce teda přeješ! Jsem ráda, že nebudu nechutná a že je tak hodnej, že ji pohlídá. Ale stejně jsem na nervy. Co když ji třeba nechá dlouho brečet nebo ji bude málo chovat! Představ si, že když jsem odjížděla, jeho představa byla, že bude stavět skříňky do koupelny a ona že na něj bude koukat!!”

Ona: “Tak to jsem fakt zvědavá, jak to ve finále bude  , ale Váša není blb, ten to všechno hravě zvládne!”

Já: “Jsem šílená matka, co si možná příště nechá odrost do konce života nebo minimálně než půjde dítě na vysokou! Btw. už jsi viděla moji hroznou celulitidu? Už ji viděli všichni v metru. Mám kraťasy plus neoholený nohy k tomu.”

Ona: “Neeee určite žádnou celulitidu nemáš  Máš krásný hubený nohy a ruce a hlavu a všechno a jsi super matka, který to na každý fotce sluší, máš nádherný a hodný dítě k uňuňání.”

Já: “A víš, že existuje retuš a filtry?”

No a poďme k návštěvě kadeřníka. Tom ze mě udělal člověka jako vždy. Mám krásnou barvu, která samozřejmě nejde pro spoustu mužů ani poznat, že došlo k nějaké změně. Když byl čas na cestu domů, volal manžel!

Já: “Co se stalo?”

Manžel: “Nic prosim tě. Jen ti volám, abys pro tu krkovici na grilovačku zajela do toho řeznictví. Jinak – Emilka celou dobu spinká, takže fakt pohoda. Ty skříňky jsem v klidu smontoval.”

!!!!!!!! Takže chápete to? Na jednu stranu jásáte, že je dítě v pohodě a na druhou.. Život je fakt svině! :D Moje vševědoucí a škodolibé “Však počkej, jak budeš montovat” při odjezdu, bylo najednou rozplynuto v realitě, která byla pro mne velmi, velmi krutá!

A muž si to užil i po mém příjezdu domů. Naprosto bezelstně mi povídá: “Hele, spala normálně 4,5 hodiny v kuse! Teď jsem ji nakrmil a přebalil. Jen teda to přebalování mi dalo zabrat. Musel jsem dvakrát, šíleně se pokadila. Ale vyluxoval jsem a ty skříňky jsou smontovaný. Pojď si říct, kam je chceš pověsit.”

A co jsem si z toho vzala? Tedy kromě toho, že musím uznat, že má manžel fakt kliku? Že až si budu zpívat v autě, ten text k písničce od Coldplay musím ještě dopilovat místo toho, abych se ubírala myšlenkama k domovu a černým scénářům. Říkám si ale: “Bude to příště lepší?” nebo se mi bude odjíždět vždy stejně těžce a takhle paranoidní zůstanu navždy?

A abych nezapomněla. TADY FOTO PŘED A PO. Povšimněte si, že si můj kadeřník kvůli mému příjezdu po těch dvou měsících vzal i kravatu