Restaurace: Záhada jídel pro děti

Nejsem typ mámy, která by s dítětem vysedávala po restauracích a kavárnách. Pokud hned u stolu není krásný dětský koutek a o zábavu postaráno, pro dítě to musí být stopro totální otrava, takže se snažím tohle peklo Emilce nedělat. Když tam ale náhodou jsem, pravidelně mě štve jedna věc. Nebo takhle – to víte, že by se jich našlo asi víc, ale budu psát od jedné jediné. A nejsou to vyděšené pohledy všech, že dítě vstoupilo do restaurace a já vidím napětí ve tvářích hostů a nevyřčené otázky, které se jim honí hlavou: “Bude řvát? Ohluchneme? Nebude řvát? Bude tady běhat a otravovat?” Tohle téma by bylo na román, ale mně se stává pravidelně jiná věc! Ale od začátku…

Manžel měl volno a chtěli jsme si udělat hezký den a tak mi “odpustil” vaření, že si během našeho programu skočíme někam na jídlo. Vešli jsme do restaurace, klasika – viděla jsem, jak se všichni modlí hlavně ať si s Emi nesedáme někam zrovna k nim    Vybrala jsem stůl, vedle něhož se lidé tvářili nejvyděšeněji (ne kecám – kvůli tomu to nebylo. Kolem toho stolu bylo jen víc místa na kočárek)  a kousek od něj byla krabice s hračkami. Objednali jsme si s mužem pro sebe jídlo a pro Emi polévku, protože z dětských jídel mě pro ni nic nezaujalo a poloviční porci odmítli udělat.

Po delší době čekání mi opět došla ta samá věc jako vždycky a povídám manželovi: “Ježiši, oni jí tu polívku zase přinesou zároveň s naším jídlem! Polívku přece mají hotovou a nečeká se na ni tak dlouho. To je úplně jasný!” A to je to, co řeším v restauraci. Nevím proč, ale pokaždé obsluha donese polévku našemu dítěti ve stejnou dobu jako nám jídlo. A já předem zapomenu vždy říct, aby polévka přišla dřív. Nebo vlastně – fakt o to musím říkat? Vždyť logicky – polívka se nosí vždy před jídlem. Nevím, proč tomu tak vždy je, že ji donesou až později. V rychlosti jsem tedy tentokrát odchytla servírku a říkám: “Ale donesete mi tu polévku ještě před jídlem, že?” “Vy ji chcete před jídlem? Jééé, tak to já tam zaběhnu.” …po minutě…. “Jéé tak já se omlouvám, ale už se vám nese úplně všechno jídlo.”

Místo toho, aby si dala Emi polívku a pak něco ode mě z druhého jídla, přichází stará dobrá klasika. Krmím dítě, moje jídlo je bokem, sem tam něco napíchnu na vidličku a navíc jako bonus k tomu – Emi samozřejmě krom polívky pokukuje po tom, co na tom talíři mám já. Což je další komplikace. Přestože je dobrý strávník, tak polévku nakonec nechce a natahuje se po hovězích karbanátkách. Nic z toho, co jsem měla na stole pochopitelně nedojím v teplém stavu.

A příště? Příště jsem si bohužel stopro jistá, že na to zapomenu znovu… Přitom – polévka se přece nosí před jídlem! Tak proč, když vidí dítě, dělají výjimku? Říkám si, jestli si ta obsluha myslí, že to malé dítě si tu horkou polévku bude nabírat a foukat samo. Případně si bez spálených prstů vyskládá kousky zeleniny na okraj talíře, aby vychladly a bude to taková rodinná idylka, kdy všichni spokojeně jíme a naše skoro rok a půl letá holčička bude u obědové konverzace podle etikety pokyvovat hlavou, decentně se usmívat a s lokty mimo stůl usrkávat polévku bez pokydání svetříku (což se nám povedlo samozřejmě v první vteřine). Řekněte mi, že se to děje i vám a budu klidnější! (tedy myslím tu neidylkovskou verzi, kdy vám nosí polívku ve stejnou dobu jako jídlo)

PS: Byla jsem šťastná, že Emilka tentokrát při jídle seděla ukázkově v židličce, neházela po lidech kamení a já nemusela stolovat na zemi, jak se to odehrávalo v restauracích v Chorvatsku. Psala jsem o tom v článku První dovolená aneb Když se z dítěte stane raubíř