V prvé řadě musím říct, že s manželovou maminkou nemám takový ten klasický vztah snacha-tchyně, kdy snacha při návštěvě manželových rodičů převrací oči a tchyně snaše diktuje, co všechno je pro jejího synáčka nejlepší a v čem by se měla snacha zlepšovat.
Co se týče mé tchyně, mám fakt štěstí, protože většinou, když k manželovým rodičům přijedeme na návštěvu, pokaždé během našeho pobytu od ní zazní věta určená manželovi: “Vaši, poslouchej Terezku!” 
Takže jako sorry, ale fakt jsem vyhrála v loterii!!! Už se ale dostávám pomalu k tomu, o čem chci psát. Vždycky obdivuju Vendulčino cukroví. Za prvé chutná dokonale a za druhé – jsou to miniaturní umělecká díla. Kolikrát jsou to mini kousíčky centimentr na centimetr, takže i když si každý rok při pečení říkám, jak jsem dobrá, že se mi povedlo minicukroví, radost většinou mizí ve chvíli, kdy přijedeme do Městce a zjišťuju, že moje cukrovíčko je hodné pro slony oproti tomu, co je na stole tam. Ovšem když ho ochutnám, moje deprese z vlastního cukroví mizí, protože je tak dobré, že bych ho snědla tuny..
Je to asi týden, co k nám přijela s tchánem a dovezla mi zdobící kornoutek a vykrajovátko na cukroví. No.. vykrajovátko… Když jsem to mini srdíčko viděla, orosilo se mi čelo. Ostatně – podívejte se na fotku!!
Masakr co?!?!? Ale říkala jsem si, že se tedy konečně zkusím hecnout! Ovšem při představě, že tenhle minikousek cukroví fakt peču, jsem si představila situaci, jak u toho nadávám a slibuju si, že už nikdy, nikdy nebudu péct! No a když došlo na věc, nebylo tomu jinak. Tak jako každý rok jsem dělala perníčky a tak jako každý rok, jsem šíleně nadávala na to těsto, co se tak strašně debilně (pardon) zpracovává. Bolí mě z toho ruce a druhý den, když jej vytáhnu neskutečně tuhé z lednice a konzistencí připomíná kámen, si slibuju, že už NIKDY, NIKDY, NIKDY perníčky dělat prostě nebudu!! Vždyť tím můžu rozbít úplně v poho sousedům okno!! A teď navíc ta vidina, že mám to pidi srdce na vykrajování! “Ale ne! Udělám jí prostě radost! Ať vidí, že ho používám! Určitě jí to udělá radost! Musí!”
A tak jsem začala. “Sakra, musím to vyválet úplně na tenko! Ona to má vždycky krásně ňunací,” mumlala jsem si. Dokážete si představit, kolikrát jsem asi vykrajovátkem zajela do perníkové hmoty, abych tím naplnila jeden celý plech?!?! Já snad ani radši ne, nebo by mě trefil šlak! “Tak – jeden plech už mám a teď?? Teď si udělám ty své obří tvary a peču na to!!” říkala jsem si. A taky že jo. Všechno jsem to upekla (mimochodem – nikdy nepečte přes den, když máte dítě vzhůru. Myslela jsem, že na posledním plechu strčím do trouby sebe!!!)
….a pak přijel domů manžel. “Mňam perníčky! Ježiši Brouči?! Tys dělala i takový minisrdíčka?” zeptal se šokovaně. “Jsou tak malý, že to můžeme jíst po hrstech jako oříšky nebo křupky!” zavtipkoval a já se pod tíhou únavy příliš nesmála. Zvedla jsem k němu oči a povídám zničeně: “No.., tvoje mamka mi dala to pidi vykrajovátko, tak jsem jí chtěla udělat radost, že udělám to minicukroví a že to neodložím někam do šuplíku.” V tu chvíli se muž začal popadat za břicho a nedokázal se přestat smát. Totálně jsem nechápala. Po pěti minutách, když přestal, ze sebe vykoktal: “Ale víš, na co je to mini srdíčko?”
“Na vykrajování cukroví?” zeptala jsem se už trochu nejistě. “No… Máma ti ho dala, aby až budeš dělat linecký, abys ho použila na ten horní díl. Víš, jak uděláš jako velký srdce a do toho velkýho vykrojíš to malý, aby byla vidět marmeláda?”
….no…co dodat…. TEĎ UŽ TO VÍM…. A jen tak mimochodem – linecké dělat NE-BU-DU!
