“Potřebuju nové boty,” oznámila jsem manželovi a jela směr nákupní centrum, abych se po nějakých porozhlédla.. Ještě před tím než jsem nasedla do auta mi ale pochopitelně stihnul říct klasickou větu jako u čehokoliv jiného, co mám ve skříni: “A nemáš jich dost?”
NEMÁM! A myslela jsem to opravdu vážně, protože prostě, když máte nějaké boty dlouho (asi tak rok nebo dva 
), přijdou vám zašlé i kdybyste je tisíckrát nakrémovali a ty další a další, co jsou v botníku vedle nich jsou už také bez”lesku”!
Takže jsem na lovu bot. Pochopitelně pohodlných bot! Protože za prvé: S kočárem nebudu chodit přece na podpatcích jako husa! A za druhé? (druhý bod je mnohem horší!!) Za druhé si nedokážu představit, že bych na podpatcích vůbec vydržela! Ještě mě nechte vrátit se o pár let zpět!
Kdysi dávno, pradávno, obsahoval můj botník pouze boty na podpatku. Dokonce bych si tipla, že ty podpatky nešly pod deset centimetrů! Tenisky? Ty jsem znala jen z obrázkových časopisů! A teď? Nenosím nic jiného než tenisky a nízké boty!!! Ano, mám doma krásné boty na krásně vysokých podpatcích a víte co s nimi dělám? KOCHÁM SE JIMI! Občas přijdu, vytáhnu je z krabice, pohladím je a vrátím je zpět, protože vím, že bych v nich chcípla.
A teď už konečně: Teď si představte, že jsem na nákupu těch bot a vyskakují tam na mě jen samé různé lodičky nebo zimní boty na podpatcích. A já je beru do ruky, nadechnu se, vydechnu, a zase vracím! “Ne, nemůžu si vzít na podpatku!!! Ani kozajdy na podpatku! Natož tak lodičky!!” říkala jsem si pro sebe. Přijít domů s lodičkama, pošle mě manžel do cvokhausu, protože v nich prostě nemám kam chodit. Čistá realita. Jenže já je tak miluju.
Představte si, že v létě, když jsem byla čerstvě po porodu a musela jsem na rychlý nákup nějakých kraťasů, protože jsem se do ničeho nenasoukala (tady je příspěvek Když jste poprvé bez dítěte aneb moje nejrychlejší nákupy v životě), jsem si tam obula střevíčky na asi patnácticentimetrovém podpatku, vyfotila si je, a poslala je kamarádce: “Mám si je vzít?” Kámoška:“Prosím tě, a unosíš je?” Já:“Asi ne. A navíc jsou tak vysoký, že v nich vydržím asi tak půl hodiny. Když ony jsou ale taaak hezký!!” Ale udržela jsem se!
No a je to asi tak měsíc, co jsem měla spicha s kámoškou večer a chtěla jsem být po dlouhé době fakt kus. Tak jsem si vzala na sebe kotníčkové kozajdy s cca sedmicentimetrovým podpatkem. Než jsem za ní dolezla (ano dolezla-protože po dvaceti minutách mě fakt bolely nohy), myslela jsem, že zemřu. Takže od té doby vím, že se můžu jen kochat a opravdu nehrozí, že bych si koupila jiné boty než ty nízké. Pořád je to ale lepší než, abych musela obnovovat celý botník jako kamarádka, které díky těhotenství spadla klenba a všechny boty, které doma má, jsou jí malé.
No…aspoň, že si své botičky můžu kdykoliv zkusit. A třeba časem (a snad nebudou opředené pavučinami) v nich opět vyrazím za zábavou!
