Na návštěvě u vesničanky

Po delší době jsme se měly s Terkou a její dcerou Emilkou potkat. Původně jsme byly domluvené, že přijedou holky za námi do Prahy a zajdeme někam na oběd a poté s příjemně zaplněným žaludkem natočíme video z losování výherkyň naší vyhlášené soutěže (jak natáčení probíhalo, se dočtete v Terčiném článku, Óda na naše první video! určitě si ho nenechte ujít ).

Domluvily jsme čas, kdy budou obě naše děti nakrmené a budeme moci vyrazit a plácnout sebou v restauraci ke stolu, kde se necháme zase jednou na chvíli obskakovat. Áááá, to zní tak krásně!

Krmila jsem Olivera Maxíka, když Terka volala: „Tomu neuvěříš! Narvala jsem kočár se všemi krámy do auta a jdu pro Emi, že vyrazíme a ona se celá poblinká?! Komplet od hlavy až k patě, takže ji jdu místo do auta naložit do vany. Hele jsem už teď úplně kaput po nakládání toho kočáru. Nestíhám přijet! Můžete s Olím dorazit vy za námi?“

Zabalila jsem tři tašky s věcmi od plín až po náhradní oblečení (jeli jsme na pár hodin.  ) a vyrazili jsme. Vzhledem k tomu, že bydlí kousek za Prahou, těšila jsem se, jak se projdeme s kočárama na čerstvém vzduchu a budeme chvíli v přírodě a domů se vrátím odpočatá a dobitá energií.

„Pojedeme tudy?,“ ukazuje Terka směrem k romantické polní cestičce, která se ovšem stala jakousi testovací dráhou pro naše kočáry. Když jsme na ní najely a popojely pár metrů, už nebylo cesty zpět. Terčina Boženka (její pes), která nás doprovázela, se totiž rozhodla, být na konci první a nehnout se z místa, dokud tam ty naše kočáry prostě nedotlačíme. Vyjeté koleje, hrboly, výmoly i kamení nám daly pěkně zabrat. Doteď Terku podezírám, že tuhle cestu vybrala jen proto, že mi záviděla zářivě bílé tenisky.  Kočáry ale přežily bez úhony, na rozdíl od nás matek, které jsme vypadaly jak po osmihodinové šichtě fárání v dole. Až kafe nás postavilo zpátky na nohy (mě, jako stále kojící, i to bez kofeinu  ).

Na venkov se ale stejně budu vždycky ráda vracet.