Čas šíleně letí a na dětech to je vidět nejvíc. To je fakt. V hlavě se mi denně promítá film, jak se Olí narodil a byl ještě docela malé miminko, které většinu dne spalo nebo jedlo. Měla jsem ho místo televize. Mimochodem, to jsem se ještě každé ráno stíhala líčit. Lehký make-up a řasenka, abych se cítila dobře a byla tou upravenou maminkou, kterou vídáme z reklam. 
Jak rostl, začínala s ním být i legrace, i když v líčení už jsem měla výpadky a řasenku jsem často vyměňovala za sluneční brýle. Díkybohu, že existují! Pokud jsem si totiž nepřivstala, to naše torpédo, hned jak otevřelo oči, už pro mě mělo program a s časem vyhrazeným pro mámino zkrášlování nepočítalo. 
V létě mu byly dva roky a já nemůžu uvěřit, jak rychle to uteklo. Není to tak dávno. Ale stalo se toho za tu dobu tolik…. Dneska je Olí už parťák a já si to užívám, jak můžu. Na tohle období jsem se těšila. Malý velký muž, který se rád přitulí, který umí pohladit, když mi není hej, který mi sám od sebe přinese led a plácne mi ho na čelo, když mě chytne migréna, který si umí postavit hlavu, když není po jeho, který mi pomůže s úklidem, který mi vybere tričko, když se neumím rozhodnout, jestli to s nápisem nebo s proužky, který mě vždycky rozesměje a který mě nikdy nepřestane překvapovat… 
Už je to nějaký pátek, co se hodně rozmluvil. Naučil se spoustu nových slov a začíná skládat věty. A hlavně všechno kolem sebe komentuje. S manželem ani jeden z nás nejsme zrovna zakřiknutí, ale ten náš „malej mudrc“ nás stopro jednou překoná. Když někoho potkáme, většinou natáhne ruku ve stylu „Give me five!“. A dotyčný buď „pozdrav“ opětuje anebo Olí stojí s nataženou rukou tak dlouho, DOKUD neopětuje. :-D Jednou jsme šli takhle na procházku a potkali jsme pány policajty, kteří nás míjeli autem. Jeli krokem. Bylo to v létě, tak měli stažená okna a nevím, co to Olího napadlo, ale zničehonic se na ně otočil a zakřičel takovým tím stylem, jako kdyby se znali léta: „Čááu!“. Já červená až za ušima…“Ehm, pardon, nezlobte se,…“, omlouvala jsem se. Ten, co seděl na sedadle spolujezdce to nečekal, ale nezklamal. Mávl a odpověděl: „Čau!“ Olímu to přišlo strašně k smíchu. Aleod té doby se pokaždé, když se potkáme, pozdravíme.
Při jednom z nákupů jsme zase čekali u pokladny a za námi stála paní. Olí mě chytil za nohu a dost hlasitě křičel: „Paní, paní!“ Já v domnění, že se mu líbí její boty, když na ně prstem dolů ukazoval, povídám: „Hezký jsou, ano.“ Tahle odpověď ale nebyla správná. Olí na to, že nejsou hezký, ale že jsou: „E-e!“. Byla jsem přesvědčená, že cokoliv v tu chvíli řeknu, všechno bude špatně. 
Paní mě ale zachránila. S úsměvem dala Olímu zapravdu a ještě jsme si i pěkně popovídaly. 
Jen mě mrzí, že jsem jí nevyprávěla o tomhle: Dítě puntičkář: Nás si domů nezvěte!.
