My, přehnané matky úzkostlivým matkám

Myslím, že jsem na svých dětech opravdu závislá. Občas mám pocit, že na začátku, když přišly na svět, jsem s chutí vyrážela klidně na večeři někam ven a nekupily se ve mně dotazy “co by kdyby”, ale jak se tak u dětí načítají různé virózy, horečky a bojujete postupem času pravidelně se strachem o ně, dáte si pár návštěv nemocnic a tak, prostě se z vás tak trochu stane úzkostlivá matka.

Vím, že jsem s vámi často řešila otázku hlídání. Naše babičky se o naše děti hlásí, chtějí je na prázdniny, na návštěvy, mám i pocit, že se všichni vídáme často a jsme spolu dost v kontaktu. A my jsme za to s mužem rádi! Nejvíc ovšem byly naše děti na hlídání na tři noci a přestože našim babičkám věřím na milion procent, vždycky si říkám, jestli děti večer nemají horečku a nepotřebují mě. Ano, tipujete správně, že největší pacient tady není ani Emi a ani Miky, ale já. Do pokojíčků je chodím kontrolovat asi tak třikrát za večer a když jsou u babiček, a ráno mi pípne od nich zpráva, jaká byla noc a že je vše v pohodě, spadne mi asi tak tunový kámen ze srdce.

Jenže před pár měsíci to přišlo. Ve školce. Možnost jet na školku v přírodě. “Na pět dní!!!”  Pro mě-jakož to úzkostlivou matku s dítětem, který je lehkej bolestínek (přesně jako já v jejím věku) to byl časový údaj asi jako půl roku. Ale chápejte – babičky ví, že jsem pošahaná a maximálně mě tolerují, když jim nenápadně vypisuju a sonduju, jak se mají děti, ale stoprocentně jsem věděla, že u našich učitelek se mi docela dařilo to skrývat a hlavně – tady u nich si svoje kontrolovací výstřelky dovolit nemůžu. O co se ovšem snažím dnem i nocí je, na naše děti nepřenášet své strachy. Když se jde na věž nebo rozhlednu, říkám, že zůstávám dole, abych je vyfotila, ne, že jsem ochromená strachy a nemůžu se pohnout. Když volají: “Mami!!! Pavouk!”, s malou dušičkou uvnitř, ale se srdcem Hulka na venek ho jdu se svojí arachnofobií odstranit jako by se nic nedělo. Omdlívám až za rohem, když to ti dva nevidí. A pak?

Pak najednou přišla ta školka v přírodě, kde mám mít pod kontrolou NULA věcí, ale před Emi jásám, jak úžasné to bude! Tedy manžel mi to přikázal. Nekaž jí to! Musíme ji nadchnout! Těší se tam! Nebuď, Terez, taková! Jenže já taková jsem a strašně s tím bojuju.

Abyste to chápali. To není o nedůvěře v systém. Když komukoliv vyprávím o školce, kam naše děti chodí a co tam dělají, a že tam mají každou chvíli nějaký program nebo představení, následují dotazy, jestli to je soukromá školka. Ne. Je státní a nikdy bych nevěřila, že se může stát to, že budu pedagogům věřit a naprosto obdivovat jejich práci, protože to, jak naše děti tu školku a učitelky milují, je neskutečné. Samozřejmě naše perfektní učitelky nejsou pro mě, jakož to vyšinutou matku, zárukou ničeho. Pět dní. Moje téměř šestileté dítě bude beze mě pět dní, čtyři noci ji nebudu moct kontrolovat.. V areálu je rybník.. Co když…

Jo, já vím. Jsem přehnaná, nebudu koukat tolik na zprávy, ale tohle všechno mi letělo hlavou. Prý jsem prožívala separační úzkost, řekla mi kamarádka. Asi je to možné, ale do pytle, nebývá to naopak? Chudáci moje děti. Mít takovou matku… Nicméně – Emi chtěla jet, já jsem naoko jásala, že jede a manžel ji naladil na školku v přírodě tak, že chtěla dokonce strašně moc jet! V den odjezdu jsem byla ráda, že se se mnou vůbec rozloučila. Přesně věděla, s kým chce sedět v autobuse a plánovala si, s kým bude na pokoji. Byla jsem za to ráda, ale prolítlo mi hlavou, jestli si nenechám předepsat něco na spaní.

Mít místo dvou dětí doma najednou jedno… Nezvyk. Miky se rozhodl spát v její posteli, protože mu bylo smutno. Já jsem toho pro změnu moc nenaspala. Možná jsem si měla koupit ty drogy. Nedávno mi někdo z vás psal, že týden o svém dítěti na školce v přírodě nevěděl. Žádná fotka, žádná zpráva. Nic. Jako děláte si srandu? Jak jste to přežili? Mně denně na mobil chodilo asi tak 50 fotek, co děti dělají a jak se mají. Fotky na koních, horolezecké stěně, v zábavním parku, na prolézačkách, na pokojích, z jídelny.. Měla jsem přehled a naštěstí taky hodně práce. Takže jsem místy dokonce i vytěsnila ten strach.

V pátek přijela. Mikyho jsem k autobusu skoro dovlekla…a se zalitýma očima jsem čekala až naše hvězda vystoupí z autobusu. Trošku jsem měla radost, že k pláči mělo blízko ještě pár dalších rodičů. Nejprve Emi moc nemluvila, přiznala, že první večer jí bylo moc smutno a poté, co jsem podrobila křížovému výslechu její paní učitelku, se na cestě domů rozpovídala až až. “Mami! Tam je Kája! Proč jí neřekneš taky AHOJ!” “Mami, a ty se mě pořád vyptáváš, ale ještě pořád jsi mi jako neřekla, co jste tady JAKO dělali vy s Mikym.” “A mami! Proč jsi mu koupila donut, když jsem tady nebyla?” “Mami, a tady mám rozřízlou ruku a kdybys viděla, kolik krve z toho teklo!!!” Jo. Zakopla, spadla, na šití to naštěstí nebylo, snad se to brzy zahojí. Když si ale vzpomenu, jak zakopla a spadla loni na Mallorce, kde si odřela koleno do krve a málem u toho omdlela, přemýšlela jsem, jestli mi při představě jejího pádu na školce v přírodě bylo víc líto Emilky nebo jejích učitelek.

Ale co chci říct – mám pocit, že se mi vrátilo o rok starší dítě. Výrazy jako:“Jo tak tohle jste tu dělali, jooo?” nebo “To si teda myslím, žes mi asi zapomněla říct, né?” Za dvě hodiny po svém příjezdu se mnou už nemluvila, protože jsem koupila prej špatnej chleba. Chápete to? Na to, že tvrdila, že jí tam moc nechutnalo, bych čekala, že sní cokoliv. Možná na tom ale něco bude, protože si pochvalovala oběd posledního dne – něco se špenátem. Ten ovšem normálně nejí a tvrdila mi, jak moc jí chutnal. No a pak? Večer už to byla zase moje tulivka a říkala, že jí bylo smutno. Ale jela by prej zase a klidně nás tam vezme.

Závěrem vám chci říct, že v celé této situaci mi bylo útěchou pár kamarádek z mého okolí, kterým když jsem o svém strachu vyprávěla, bez mrknutí oka mi odkývaly, že to mají úplně stejně. Bylo to strašně fajn, slyšet, že tohle nejsou jen moje noční můry. A tak je tento článek pro všechny mámy, které se bojí úplně stejně jako já o své děti. Uklidnilo vás to? Nebo jste všechny tak cool a v pohodě, jako čteme v časopisech?