Opět po delší době jsem se viděla se svojí babičkou. Sedává v křesle vedle okna, odkud má dobrý výhled na zahradu. Z jejího rozjímání ji pak vyrušíme jen my, její vnoučata.
Občas jí ukazuji videa a fotky na mobilu, nedávno mi ale přiznala, že právě tohle ji trápí. Ten náš svět. Tak jsem prostě tentokrát jen poslouchala, co mi chce říct a sepsala to pro vás, abych vám vykreslila její pocity a možná i pocity vašich prarodičů.
Deník mé babičky
Můj svět je pomalejší, klidnější. Vzpomínám na časy, kdy jsme si hráli venku až do setmění, bezstarostně a plni života. Děti z ulice křičely radostí, hrály si s míčem nebo skákaly přes švihadlo. Už je to dávno.
Vnoučata přicházejí s mobily
Dnes je to jinak. Moje vnoučata ke mně přicházejí na návštěvy se svými mobily a tablety. Usadí se vedle mě na pohovku, ale jejich pohledy směřují zcela jinam – na obrazovky. Očima přejíždějí po něčem, co nechápu, cítím se trochu bezradná. Nepotřebuji mnoho, jen jejich přítomnost a pár slov, která by rozsvítila mé dny. Bojí se vnoučata, že by si se mnou neměla co říct?
„Babí, podívej se, co jsem našel na internetu,“ ozve se jeden z nich, ale než se stačím naklonit blíže, jejich svět se už posunul dál, k dalšímu videu, další hře, další záplavě informací. Svět je najednou rychlý, chaotický, prostoupený zvuky a barvami jiného druhu. Jak se v tom vlastně vyznají?
Dělají ještě vůbec obyčejné věci?
Občas bych chtěla, aby prožili mé dětství. Vzala bych je na procházku do lesa, ukázala, jak ptáci stavějí hnízda, jak voní zelený mech nebo jak chutnají čerstvě natrhaná jablka ze zahrady. No, občas se pokouším navrhnout výlet, ale i když přikývnou, cítím, že jejich srdce zůstávají někde jinde, tam v tom kousku zařízení, které pevně svírají v dlaních.
Nemohu si pomoci a někdy s trochou ironie zamumlám, jak bych jim chtěla spálit tu Wi-Fi. Je to vlastně nekonečný boj mezi mou nostalgií po starých časech a aktuální dobou, ve které vyrůstají oni. Zkusila jsem se na to podívat a nerozumím veškerým aplikacím, kritickým komentářům na sociálních sítích, a popravdě často ani tomu, co je na těch drobných zařízeních tak zajímavého.
Mám co předat, snažím se naslouchat jejich radostem a starostem, občas si nechám něco vysvětlit z jejich světa, byť to často končí mými zmatky a pokyvováním. Možná, díky troše trpělivosti, jednoho dne odloží ty své telefony a vyprávění babičky pro ně bude okouzlující jako svět za obrazovkou. Možná pochopí, že čas věnovaný tomu druhému je cennější než nejnovější technologické výdobytky.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, autorský text Kristýny Kolářové zpracovaný na základě vyprávění její babičky
