Jiří Černý pochází z Brna, o životě v Amazonii ale snil už jako malý kluk. Sny se splnily a v pralese žije už řadu let. Vrátit zpátky se nechystá.
Vy už jste prý jako malý říkal mamince, že budete bydlet v Amazonii. Jak se ale stane, že to člověk v dospělosti opravdu uskuteční?
To jsem opravdu říkal, plus to, že budu studovat biologii. Myslím, že to začalo, když mi někdo daroval knihu Malá tajemství přírody, kterou jsem četl ještě před nástupem na základní školu a úplně jí propadl. Pak v první třídě mě hrozně mrzelo, že nic jako přírodopis zatím nemáme, tak jsem si sehnal takový pracovní sešit určený pro vyšší ročník a postupně ho celý vyplnil. Nu a pak už to v podobném duchu pokračovalo dál.
Myslím, že se to může stát docela snadno, pokud opravdu víte, co v životě chcete a jdete si za tím. Horší je, pokud si jen myslíte, že to víte. V takovém případě totiž o tom místě s největší pravděpodobností máte nějaké romantické představy, což vcelku nevyhnutelně skončí tím, že jakmile se pak setkáte s drsnou realitou, tak dříve či později raději rychle utečete zpátky do Evropy.
Kde přesně žijete? Je to opravdu prales bez civilizace?
Střídavě v Iquitos a v Tamshiyacu. Jinak hodně záleží na konkrétní lokalitě. Třeba v Tamshiyacu máme elektřinu, ale zatím ne vodu z potrubí a ani koupelnu a WC. Občas nicméně pobývám i na místech, kde není ani ta elektřina a spím na podlaze (v lepším případě na matraci na podlaze), nebo naopak je k dispozici téměř vše. Prostě jak kdy.
Co bylo hlavním impulsem tam poprvé letět?
Nabídka od mého dobrého přítele Pabla, který pracuje pro Diecézní charitu Plzeň (DCHP) a má mj. na starost program adopcí na dálku, který tady v Iquitos probíhá. Jednou za čas sem – i do dalších jihoamerických zemí – musí jet na inspekční cestu, tak se mě zeptal, jestli ho nechci doprovázet. Velkoryse navíc navrhnul, že si můžu vybrat jedno konkrétní místo a pojedeme spolu jen tam, jelikož věděl, že já kvůli pracovním i jiným povinnostem nemohu být mimo domov tak dlouho, jako mohl být on. Nu a Iquitos byla jasná volba. Je totiž ze všech stran obklopené pralesy a nevede do něj žádná pozemní komunikace, čili přesně něco pro mě.
Kdy přišla vůbec první myšlenka, že tam chcete žít?
Pokud se bavíme o Amazonii, tak v dětství, jak jsem již uvedl. Pokud se bavíme konkrétně o Iquitos, tak teprve až když jsem tu už nějakou dobu byl. Původně jsem plánoval 6 měsíců pracovat tady jako dobrovolník a dalších 6 měsíců být v Česku a takto to střídat. Rozhodně jsem neplánoval hned od začátku, že tu zůstanu.
Jaký je v Amazonii život?
O hodně jiný než v ČR, lidé tu mnohem více drží při sobě a vzájemně si pomáhají. Taky v domech žije pohromadě značně víc příbuzných. Občas třeba vaříme společně se sousedy, každý něco donese a pak se to jídlo sdílí. Já jim rád prezentuji typické české pokrmy, dejme tomu smažený sýr, což tady vůbec neznají.
Co na životě v Amazonii nejvíce milujete?
Co na Amazonii miluji nejvíc? Samozřejmě místní přírodu. Taky se mi ale líbí třeba to, že je tu neuvěřitelný klid, čas plyne úplně jinak, nikdo nikam nespěchá atd. A místní klima, které mi sedne po všech stránkách (teplo i vysoká vzdušná vlhkost). Já prostě nesnáším zimu, ale současně moc nemusím ani „suché“ horko.
V neposlední řadě musím zmínit svobodu. Tady si třeba každý může otevřít v domě malou restauraci a vařit jídlo za účelem prodeje. Nikdy vám nepřijde žádná kontrola z hygieny apod. Stejně tak tu v podstatě nemáme žádné bezdomovce. I ti nejchudší lidé si někde můžou postavit nějaký domek, chatrč, chýši… říkejte tomu, jak chcete. Stačí vám pár dřevěných trámů a vlnitý plech. Já sám bydlím v podobné stavbě, v přepočtu doslova jen za pár tisíc Kč, a úplně mi to stačí.
Na druhé straně máme třeba nábytek, za který byste v Česku nejspíš zaplatila statisíce – nádherné stoly, židle, postele, skříně, které jsou z lakovaného tropického dřeva, vše zdobené vyřezáváním, mistrovská práce. To jsou ty paradoxy.
V nějakém rozhovoru jste zmínil, že chudoba lidí na místě, kde žijete, je provází životem, ale i smrtí. Dokážeme si to my v Evropě vůbec představit?
Dobrá, tohle co teď řeknu, se určitě spoustě čtenářů líbit nebude, ale Evropani jsou podle mého názoru rozmazlení a nevděční. Nedávno jsem četl články o otevření nové nemocnice v Ghaně a ty diskuse byly hrozné. X závistivých příspěvků na téma „A kdy se bude otevírat nová nemocnice v Česku, pro naše lidi?“. Přitom máte údajně druhou nejlepší dostupnost zdravotní péče v rámci EU (hned za Kyprem), takže to prostě naprosto nechápu, podobné reakce.
Myslím, že drtivá většina Čechů vůbec neví, co skutečné problémy jsou, nicméně si pořád musí hrát na hrozné chudáčky, kterým strašně vadí, když se někdo dobrovolně rozhodne pomáhat někde v zahraničí. To pak člověk věčně musí reagovat na otázky typu „A co naše děti, ty nepotřebují pomoc?“
Odpovím stručně: Ne, nepotřebují. Minimálně ne ve srovnání s dětmi z mnoha jiných zemí světa. Kdyby české děti měly pracovat tak jako ty peruánské, pomáhat v domácnosti, na chakrách (pozemky pro pěstování zemědělských plodin) apod. a jako „bonus“ dostávaly najíst jednou denně, tak budou raději sedět ve škole od rána až do večera a ještě budou štěstím bez sebe, že se můžou vzdělávat.
V době Covidu jste kupoval rakev svému příteli. To muselo být těžké. Vzpomenete si na první věc, která vám tehdy probleskla hlavou?
To byla rakev pro jednoho chlapečka jménem Dereck. Poznal jsem ho, když jsem byl poprvé v Iquitos, během návštěvy jednoho azylového domu pro oběti domácího násilí. Pak jsem ho na dálku trochu podporoval. Vzal jsem si jeho fotku i na večeři s peruánskou velvyslankyní, kde jsme mluvili o našich charitativních projektech.
Hlavou mi blesklo právě to, že některé lidi chudoba provází i smrtí. A pokud jejich dítě umře, ani se s ním nemůžou důstojně rozloučit. Mně tehdy řekli, že pro Derecka chtějí alespoň stlouct nějakou krabici z prken a pohřbít ho v ní, protože nejsou peníze na rakev. Tak jsem ji koupil já.
Vy jste si na dálku adoptoval děti a vymyslel jste i projekt pro nezletilé matky. Proč právě pro ně?
Jde o projekt AMMERE. A to v tom smyslu, že jsem ho vymyslel, napsal, jak by měl fungovat a jaká by měl mít pravidla. Prostě jsem dal dohromady všechny potřebné podklady, ale realizovala ho již zmíněná Diecézní charita Plzeň ve spolupráci s Caritas Iquitos. Já žádnou vlastní charitativní organizaci nikdy nechtěl, abych pak musel poslouchat různé pitomé řeči od jedinců, kterým z nějakých důvodů strašně leží v žaludku neziskovky. Tedy minimálně do chvíle, než se něco stane a najednou potřebují pomoc i oni sami.
Jinak ten nápad se zrodil, když jsem byl poprvé v Iquitos a viděl, že je tu spousta nezletilých maminek ve velké finanční nouzi. Nezřídka kdy svou situaci bohužel řeší prostitucí, což není něco, nad čím by člověk měl zavírat oči.
Jak probíhá ta pomoc?
Vybraným maminkám je po určitou dobu poskytována materiální podpora (základní potraviny, plenky, oblečení pro miminko apod.) s tou podmínkou, že musí studovat. Obvykle totiž takové dívky ze školy odejdou, což je nežádoucí, protože bez vzdělání svému dítěti jen těžko mohou zajistit lepší budoucnost. Jak jsem již uvedl, tak projekt běží pod hlavičkou Diecézní charity Plzeň, tudíž dárci (podporovatelé) jsou z Česka. Já ho pouze přímo na místě pomáhal rozběhnout a následně na něj několik měsíců dohlížel.
Kromě toho se pro tyto maminky také organizují různé zajímavé akce (např. vánoční snídaně), kurzy atd. Jelikož v některých případech jde třeba o oběti znásilnění, tak je důležité, aby měly možnost řešit třeba i své psychické problémy, ne aby prostě jen dostaly nějaké věci, byť potřebné, a dál už nic víc.
Jinak aby nedošlo k nějakému nedorozumění, tak ještě dodám, že přímo s DCHP jsem nikdy neměl žádný „formální“ vztah. Jako dobrovolník jsem pracoval výhradně pro Caritas Iquitos. To už z podstaty toho, že projekt běží tady a nikoliv v Plzni.
Já vím, že u míst, která jsou pro nás Čechy daleko, je to s pomocí druhým složitější. Často máme pocit, že radši přece budeme pomáhat v Česku. Jak složité je tu pomoc sehnat?
To by spíš musel okomentovat někdo z DCHP, já osobně jsem shánění dárců na starost neměl. Ale jelikož projekt běží již několik let, tak zřejmě stále existuje dost lidí, kteří jsou i v dnešní době ochotni podobné aktivity podpořit.
Jaké jsou vaše plány v následujících měsících?
Já se momentálně věnuji hlavně studiu u místních šamanů, kteří mě akceptovali především z toho důvodu, že tu trvale žiju a mám na to tak spoustu času (a také proto, že jeden z nich je můj strýc, resp. strýc mé místní manželky). Což jim mj. dává jakousi záruku, že to nebude nějaký rychlokurz, kdy se po šesti měsících vrátím do země svého původu, začnu si hrát na šamana a vydělávat pořádáním ceremonií s ayahuascou, nebo spíše parodiemi na ně.
Rád bych pomáhal strýci s rozvojem a propagací jeho centra uprostřed pralesů, kam se jezdí léčit lidé trpící různými zdravotními problémy z celého světa a výsledky jsou opravdu dobré. A také dokončil náš domek.
Vy jste si tam našel partnerku, se kterou vychováváte jejího syna. Předpokládám tedy, že o návratu do Brna už vůbec nesníte.
Já jsem o životě v Brně nesnil nikdy. Byť jsem tam vyrůstal, tak nemám města rád, necítím se v nich dobře. Jako děti jsme si celé dny hrávaly ve velké staré zahradě ve vnitrobloku, kterou majitel už nezvládal udržovat a tak zarostla. To byla naše soukromá „džungle“ uprostřed městského prostředí. Většinu kamarádů to později přestalo bavit a začali jezdit do centra za jinou zábavou, ale já byl pořád spokojený tam. Nikdy jsem třeba nešel na diskotéku, nikdy mě nelákalo naučit se řídit auto, nikdy jsem se nezajímal o sport apod. To od určitého věku přátelé a spolužáci nechápali, ale bylo mi to jedno.
Vrátíte se někdy?
Jakmile mě rozbolí zub. To je samozřejmě jen vtip a současně reakce na různé takové ty mudrlanty, kteří z pohodlí svých obývacích pokojů píšou, že někomu se líbí žít uprostřed pralesů pouze do té chvíle, než ho začne něco bolet – pak prý hned rád uteče zpátky do civilizace (do země svého původu).
Jako kdyby tady nebylo k dispozici dostatek přírodních přípravků proti bolesti, leckdy ještě účinnějších než jsou různé tabletky, že. Ostatně přesně kvůli tomu, tedy kvůli šamanské medicíně, sem spousta lidí vyrazí. A musím říct, že už jsem tu potkal i jedince, kteří jsou natolik bohatí, že si teoreticky mohou dovolit léčbu na jakékoliv soukromé klinice kdekoliv na světě, ale přijeli právě sem.
Jiří Černý našel v Amazonii lásku. Foto zdroj: se svolením Jiřího Černého
Jiří Černý již několik let žije uprostřed pralesů peruánské Amazonie se svou místní partnerkou a její rodinou. Věnuje se psaní a charitativní činnosti. Od dětství se zajímá o biologii, problematiku ochrany životního prostředí a další související témata.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz,
