Na rozhovor s Evou Hacurovou mi přišla řada reakcí. Hlavně ke kojení a k chování okolí tedy. V ten samý den na mě ještě vyskočila jedna herečka, která se v nějakém rozhovoru rozhořčovala nad tím, že po porodu dítě hned nedostala k sobě na bonding.
V květnu to bude 9 let, co se narodila Emi a zpětně, když si na to vzpomenu, přesně z těchto matek, které diktovaly, co všechno musíme, aby bylo vše nejlepší od kojení po vztah s dítětem, se mi dělalo špatně. Kdybych teď rodila znovu, poslala bych všechny tyhle „bonding kojeníčko“ matky do háje. I teď to se mnou pochopitelně citově zamávalo. Věřili byste tomu? Po devíti letech od porodu se na mě navalil stres z toho, že jsem neudělala vše správně tak, jak jsem měla. S tímto pocitem bojuje řada maminek. A bojují s tím v šestinedělí, kdy jsou nejzranitelnější!
Malá rekapitulace
Musíte jít císařem
V sedmém měsíci mi řekli, že mám část placenty v porodních cestách a kdybych jakkoliv začala špinit, musím okamžitě do nemocnice, abych nevykrvácela. K tomu jsem dostala informaci, že přirozený porod nebude možný a dostala jsem termín na císař. Cože?!
Byl to pro mě trochu šok, ale uklidňovala jsem se tím, že aspoň znám datum narození Emi. A do toho se ke mně dostávaly informace typu, že jsem si řekla o císařský řez, protože jsem líná přirozeně rodit nebo rady, že si ten přirozený porod mám vydupat, protože až budu na JIP po císaři, nebudu moct k miminku a vlastně mu tím zničím život, protože ho ode mě odtrhnou.
Pro prvorodičku je tohle prostě strašné takhle předem slyšet. Jsem člověk, který respektuje rady lékaře a pokud doktor řekne, že přirozený porod ohrozí na životě matku i dítě, nedokážu si představit, v jakém světě a vesmíru bych si chtěla dupnout a říct: „Nenene, já si to risknu!“ S tou samotnou informací od lékařky jsem naložila v pohodě. Jen ty matky kolem, ty rady kolem, ty soudy kolem. A to bylo teprve před porodem!
Když se nerozkojíš
Císař byl tak trochu pro moje tělo šok. Špatně jsem se hojila, měsíc spala v polosedě na gauči, nebyla jsem schopná sama vstát a kdyby u nás doma nebyla první týden moje maminka, netuším, jak by to vypadalo. Všechno tohle mi došlo až zpětně po čase. Když jsem to tehdy prožívala, bylo to krásný, měla jsem Emilku doma, vše ostatní bylo až někde za tím. Měla jsem ale taky problém se rozkojit a do toho jsem četla všechny ty osvědčené rady prošpikované komentáři: „Když nebudeš kojit, TAK! A za tím následoval výčet milionu věcí, které hrozí, když se nerozkojím.“
Tehdy jsem byla dost mimo, navíc mi hrozili transfuzí, protože jsem přišla skoro o litr krve a brala jsem tunu železa. Je to zvláštní. Tehdy jsem byla tak moc šťastná a přitom tak moc vystresovaná. I když jsem byla v pohodě s tím, že dokrmuju Nutrilonem, že jsem rodila císařem, vždy se našel někdo, kdo mi kojení a přirozený porod cpal, jako bych si snad mohla vybrat. Tyhle matky nacistky, které ostatním maminkám akorát znepříjemňují šestinedělí, mateřství a stresují je, by si měly nechat své rady pro sebe. Ne každý může kojit a ne každý může přirozeně rodit.
Pro mě byly vždy důležité naše děti. Přestože jsem je obě přivedla na svět císařem, myslím si, že jsem dobrá máma. Nebo alespoň se snažím být tou nejlepší, jakou být dokážu. A vztah spolu máme krásný. Jsem pro ně nejlepší maminka na světě. Často mi to říkají. Co můžu chtít víc.
Pokud něco není podle vašich představ, prožíváte úzkost a stres, musíte rodit císařem nebo dokrmovat umělým mlékem, nezapomeňte, že tohle z vás perfektního rodiče neudělá. Stačí jen láska.
Zdroj: Matkyvnesnazich.cz, autorský text
