IMG_20181203_235031_618

Den matek aneb Proč tatínci “hlídají”

Je to pár dní, co jsme měly s kamarádkou takovou debatu.. Proč tatínkové “hlídají” a maminky prostě s dětmi automaticky jsou. Slýchám to tak strašně často ! Větu: “Manžel pohlídá.” A nejsem sama.

Jedna moje kamarádka skvěle píše. A když říkám skvěle, tak to neříkám proto, abych jí zalichotila, ale protože si to opravdu myslím. Já totiž málokdy dočtu nějaký rozhovor, protože zjistím, že bych kladla úplně jiné otázky a protože mi běží hlavou, proč si redaktor o tom člověku aspoň něco předem nezjistil než se ho začal ptát.. A taky nečtu sáhodlouhé statusy na Facebooku, protože nemám čas a strašně mě to nebaví. Ale moje kamarádka Leila… Leila píše mega dlouhé statusy a Leila je jediná, u koho je čtu. Neprolítnu je očima, ale řeknu si, že si na ten status musím udělat čas, protože vždy to je s nadhledem, vždy to je k věci a vždy má ta holka pravdu.

Nedávno měla ve svém statusu, že ji někdo potkal a zeptal se jí místo pozdravu: “Kde máš dítě?”. Vzpomněla jsem si, že se mi stalo kdysi to samé. Opravdu, když se nám narodí děti, tak se předpokládá, že nás budou doprovázet úplně všude? Moc dobře víte, že patřím k matkám, které se svými dětmi tráví hodně času, trávím ho s nimi ráda, když vybírám novou práci, vybírám ji podle nich, aby nebyly ve školce od rána do večera a byla možnost home office a mohla jsem případně pracovat večer. Když jsou nemocné, chci s nimi být já a nedokážu si představit, že by s nimi byl muž, a není to tím, že bych mu nevěřila… Kdybych se okrádala o čas s nimi, byla bych nešťastná a myslím si, že ani ony by spokojené nebyly.

Co mi ale vadí, je to, že automaticky, když se stanete mámou, jako by vaše předchozí profese zmizela, jako byste před tím nikdy ničím nebyly! Přitom v dětství se od nás očekávalo, že budeme nosit jedničky a něčeho dosáhneme. A sama jsem se několikrát přistihla při tom, že přemýšlím, čím jsou asi maminky, které potkávám ve školce. Jak asi zvládají zorganizovat si svůj čas? Vzaly nějakou podřadnější pracovní pozici, aby byly víc se svými dětmi? A berou automaticky, že jsou to právě ony, kdo musí slevit ze své profese? Nebo u nich proběhla komunikace s partnerem a řekli si doma, že to bude půl napůl? Hezky fifty fifty? Moc takových párů neznám..

A není to tak dávno, co jsme tohle téma naťukly s dalšími kamarádkami. Mám pocit, že všechny řeší to stejné. “Vždyť jsem se snažil přijet z práce dřív, abych ti pomohl” a mělas čas na práci. Jako pomohl s čím? Manžel by nám přece neměl pomáhat. Jde o naše společné děti, nejsou to děti jen nás, maminek, a muži nám přece nedělají nějakou laskavost. Jiná má kamarádka, a nejsem si jistá, jestli opravdu není jen jediná z mých kámošek, to má s manželem rozděleno tak, že pokud je jejich dcera nemocná, její muž je s dítětem doma dva dny a ona dva dny. Pátý pracovní den funguje babička. Nikdo nikomu nedělá “laskavost”. Prostě to berou tak, že je to dítě obou. Nemělo by to tak být? Ale říkám si, do jaké míry si za to můžeme samy a do jaké míry za to může zajetý systém? Vařit, uklízet, mít práci a ještě k tomu pečovat o děti. Nonstop. Zdravé či nemocné a občas tedy tatínci “pohlídají”. Mluvím teď obecně. Proč se nás vlastně někdo ptá: “Kde máš dítě?” Ptá se někdo našich partnerů: “Kde máš dítě?” Ne. Zůstaly jim jejich profese a nikdo nepřemýšlí nad tím, co dělají jejich děti, protože se automaticky předpokládá, že jsou se svými matkami.

Když jsem byla malá, nikdy mě nenapadlo, kolik toho leží na mojí mamince. Byla jsem otrávená, když začala uklízet a my jsme zrovna s bráchou na něco koukali v telce. “Bože, proč to nemohla začít uklízet jindy?!” Teď si ale spíš říkám, proč nám neřekla ať zvedneme prdele a nepomůžeme jí. To, co pro nás dělala, mi dochází až teď, když mám děti sama. Ten věčný boj mezi tím, co bychom měly, chtěly a co musíme. Někdy je těžké se z toho nezbláznit a ono udělá opravdu hodně, jak to máme nastavené s partnerem. Buď se dá normálně dýchat a nebo ne.

Dnes je Den matek a já bych ráda popřála nejen mojí mamince, ale nám všem. I když si tedy myslím, že by se na nás mělo myslet častěji než jeden den v roce, za to, co všechno za den musíme zvládnout. Vše nejlepší maminkám, se kterými se tatínci o práci doma nedělí, ale jen “pomáhají” a vše nejlepší maminkám, které jsou na to samy. I když občas bych chtěla, aby ten tlak na nás matky byl menší a nebo abychom si ho alespoň nevytvářely my samy. Všechny chceme jediné, a to, aby naše děti byly šťastné a nic jim nechybělo. Pořád ale nezapomínejme na jednoduchou rovnici ŠŤASTNÁ MATKA = ŠŤASTNÉ DÍTĚ.

nr

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 616 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)