Možná jste si všimli, že jsem dost ubrala na článcích. Poprvé za celou tu dobu jsem měla ale vlastně pocit, že nemám co říct. Že vás nemám jak povzbudit, že nemám energii, kterou bych mohla poslat dál. Proto blog mám, abych inspirovala, dávala tipy, abyste, matky, věděly, že nejste na určité věci samy.
Mezi těmi všemi případy, kdy spousta lidí přicházela o práci kvůli covid omezením mi bylo trochu trapně rozepisovat se o tom, že vlastně nemám důvod mít náladu jako na houpačce. Jsme zdraví, máme práci, máme zahradu – která se poslední rok ukazuje jako nepostradatelná záležitost a žijeme na vesnici, kde to máme do přírody vlastně za rohem.
Omezili jsme kontakty s kamarády, poslední rok jsem (asi jako většina z vás) neustále přemýšlela nad tím, s kým se můžeme a nemůžeme vidět a dodržovala opatření. Však to všichni znáte! Ten rozpor uvnitř mě, že nechci dítě připravovat o kolektiv ve školce a na druhu stranu chci chránit jeho zdraví. Přitom poslední měsíce naše děti sesbíraly všechny možné virózy, zánět ucha, Emilka pátou nemoc, která se sice neprojevuje horečkami, ale je to o oslabené imunitě a vyrážce, takže nám paní doktorka doporučila nedávat Emi do kolektivu na nějaký čas.
O moři jsme se s mužem bavili už delší dobu, děti jsme ale nechtěli zbytečně vystavovat testům, já už jsem byla z těch jejich nemocí tak vyšťavená, že jsem hodně váhala, jestli ještě jet k moři. Mozek jsem měla přepnutej na nemoci a bála jsem se, jestli ještě nechytnou něco tam. Možná vám to zní přehnaně, ale já už měla jen samé černé scénáře, byla jsem z toho strašně unavená. Na druhou stranu jsem věděla, že potřebuju změnit prostředí nejen já, ale my všichni.
Kývla jsem manželovi na Chorvatsko, že sedneme do auta a přijedeme na místo do nějakého soukromého domu nebo apartmánu u moře a hotovo. Ale jak jsme se o tom bavili víc a víc, nakonec z toho vyplynulo, že poletíme. Váhali jsme, jestli Kanáry a nebo Mallorca, ale nakonec to vyhrála Mallorca, za prvé kvůli délce letu – jen dvě hodiny oproti pěti hodinám na Kanáry. A taky jsme si říkali, že moře bude teplejší a nebude tam tolik větrno. Muž moudře usoudil, že kdybychom si tam pronajali dům nebo apartmán, musela bych řešit snídaně, takže jsme si objednali apartmán v hotelu s all inclusive. Teď se na to dívám jako na nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli udělat, protože jsem si fakt odpočinula a nemusela řešit vůbec nic. Měla jsem stejnou dovolenou jako děti a manžel. Původně jsme chtěli jet přes cestovku kvůli všem těm blbostem okolo covidu, ale nakonec všechny hotely, které nás zaujaly, nám vyfoukl vždycky někdo před nosem. Když nám řekli: „Prostě si vyberte z těchto posledních pěti, které vám nabízíme,“ řekli jsme si, že prostě nechceme vybírat z nějakých, co se nám ani nelíbí jen abychom si vybrali a tak jsme šli na Booking, rezervovali hotel, který se nám líbil a zvlášť jsme koupili letenky a vyřídili pojištění.
Cesta letadlem
Když se řekne „Děti a cesta letadlem“ první, co si představím, je asi řvoucí dítě a cestující, kteří všichni proklínají jeho rodiče s tím, že malé děti by prostě lítat neměly, protože řvou. :)) Taky jsem se toho bála, ale víte co? Sere pes prostě. Omlouvám se za ten výraz, ale trefnější pojmenování mě nenapadlo.
Naše děti byly na cestu letadlem strašně natěšené, nic nebyl problém. Jen tedy – takový to, jak jste zvyklí za singl dob být na letišti hoďku a půl před odletem, to s dětmi fakt nepla! :D Byli jsme tam dvě hodiny předem a než jsme si vystáli odbavení, protože fast track nám přišel zbytečnej (nevím, jak se to stalo!!!) a než jsme se dostali ke gatu, protože to bylo pitíčko sem, svačinka tam, najednou jsme slyšeli poslední výzvu cestujícím na nástup do letadla. Běžet letištěm s dítětem v náruči hnedka takhle dopoledne byla pěkná rozcvička. Děti v letadle paf ze všeho. I když to v dnešní době asi není standard, letěly poprvé. Let trval dvě hodiny, z toho poslední hodinu Miky prospal, Emi měla oči jak žárovky a přestože to při přistání trochu párkrát poskočilo, smála se, že to je legrace, jak to skáče. A já soucítila s rodiči, kterým děti plakaly!
Když jsme dosedli, šli jsme si vyzvednout auto, které jsme si na týden rezervovali. Taky přes Booking. Musím říct, že toho jsem se malinko bála, jestli nedostaneme nějakou starou popelnici. Fungl nové a naleštěné auto jsem tedy nečekala vůbec a ono jo. Vybrali jsme si tam do něj sedačky a vyrazili do hotelu.
To, že jsme si auto rezervovali, se ukázalo jak super nápad, protože za prvé – plánovali jsme vyzkoušet různé pláže, kdyby se nám třeba ta přímo u hotelu nelíbila a taky jsme chtěli navštívit Marineland kvůli delfínům a obří akvárium v Palmě kvůli žralokům. O tom se rozepíšu příště.
Hotel jsme měli hodinu od letiště. Ubytovali jsme se v Hipotels Bahia Grande, kde jsme měli pronajatý apartmán s ložnicí, kuchyní a obývákem, kde měly děti každé svoji postel. Na terasu s výhledem na moře byl přístup z obou pokojů. Kuchyň jsem „naštěstí“ použít nemusela. ;-) Cha! Měli jsme all inclusive, jídlo bylo boží, takže teď klasika – nedopnu kalhoty a jsem o vodě.
A teď jen zkontrolovat to moře… pár kroků od hotelu
Do teď to mám před očima. Tu reakci dětí.. to nadšení, první procházka bosýma nohama ve vodě. Ani mě nenapadlo, že ty emoce budou tak silné. Chápu-možná si řeknete, co nadělám s blbým mořem. Je to jen moře, ale děti byly tak strašně šťastné, a já? Já jsem konečně neviděla ty protáhlé obličeje otrávených a unavených lidí v Česku, kteří už mají také plné zuby toho všeho, co se za poslední rok událo. Prostě jen moře, šťastné děti pobíhající po pláži a všude usměvaví lidi nastavení v módu „DOVOLENÁ“ a nic jinýho.
Muž si chudák myslel, že jsem zaražená kvůli tom, že se mi nelíbí pláž. Já jsem jen ale potřebovala chvilku to vstřebat, protože bych se asi jinak na místě rozbrečela, že jsem konečně někde jinde než v ustrašeném Česku. I teď, když si na tu vůni moře, na ten první okamžik, vzpomenu, zase jsem z toho na měkko (to je fakt strašný, co s vašimi hormony udělá mateřství). Takže pokud můžete, jeďte. Pokud vám to finanční situace, zdravotní stav nebo jiné okolnosti dovolí, jeďte. Já jsem se totiž konečně znovu nadechla..
Část 2.vyjde snad zítra. No musela jsem to rozdělit, abyste mi u toho neusnuli. ;-)
