fotonestihacka

Když my mámy nezvládáme: Kdy už nebudu neschopná?

Ten věčný rozkol uvnitř mě a asi…uvnitř každé z nás? Začnu někdy zase něco zvládat pořádně a na 100%?

Doma se válí čtrnáct dní vyprané prádlo a než ho vyžehlím, už zase leží v koši na prádlo jiné špinavé, které bych měla hodit do pračky. Udělám to ráno…ale prostě najednou chtějí děti snídani, Miky novou plínu, přepnout jednu pohádku na jinou nebo dolít džus a najednou to do pračky hází manžel a stejně tak vytahuje myčku. “Terez, máš tady nějaký věci! Kam mám dát tohle? A kam mám dát tamto?” Nech to, udělám to, jeď do práce. A přijde mi, že se mě na ty dotazy ptá, aby mi dal najevo, že to jsem přece měla udělat já a ne on. Jsem nepříjemná a pak si to strašně vyčítám. Za prvé si to nezaslouží a za druhé: “To fakt nezvládnu dát prostě prát pračku?! Proč jsem si ty hadry nedala tam, kam jsem měla? Myčku jsem mohla vytáhnout před spaním (ale bylo už půl jedné a do postele jsem kráčela se zavřenýma očima). Jsem ráda, že to udělá, protože mi to pomůže, vlastně je to prádlo celé rodiny, tak proč by to neudělal… ale mám pocit, že totálně selhávám v domácnosti a nejen tam.

Sakra, nekoupila jsem Emi ty nový boty. Tyhle už jsou jak z popelnice. Emi pláštěnku má, proč jsem ji nekoupila Mikymu? Sakra, nedala jsem jim vyprat ty peřiny,  ach jo, zase je prach na nábytku – jak dlouho?! Zase mi volají z práce. Na blogu jsem odstartovala soutěž, řekla jsem, že za týden vylosuju – už je to měsíc (!!!!!). Přece není tak těžký vzít počítač a nějak to losování natočit. Mám to dělat přes tu Appku, co teda natáčí displej nebo se zase natáčet, jak sahám prstem do displeje a na koho to padne? Vypadám při tom jak debil, ale přijde mi to, že jde vidět, že jsem férová než abych tam dala jen nějaký video z appky, který se dá natočit milionkrát a předstírat, že jsem to točila jen jednou..

Ne, počkat, teď není čas, Miky se vzbudil, už to nedám. Jdu sklidit to cvičení, co jsem si tu nachystala. Nestihla jsem. Zasekla jsem se na telefonu s doktorkou od dětí, trvalo mi dovolat se taky na gyndu, odpovědět na maily, který se mi stejně do večera znovu nakupí… Bože, vždyť já jsem těmhle lidem zapomněla už měsíc odepsat. Na to už se asi snad vykašlu – je trapný odepisovat po měsíci.. A sakra! V té pračce je to vyprané prádlo poslední 4 hodiny…

A pak střih – jako z vesmíru a nějakého scifi. Věta určená mně. Fakt je to mně?

“Ty jsi fakt dobrá, jak po večerech zvládáš pracovat a ještě se přes den staráš o dvě děti,” slyším od jedné kamarádky, druhé kamarádky a další mi to píše v konverzaci. Necítím se tak. V půl jedné ráno, když jdu spát a kolem mě se povalují hračky si to fakt nemyslím. Dělám sice všechno, ale většinu dne mám pocit, že nezvládám nic. Taky máte ten pocit? Chodím s dětmi ke kamarádkám, co mají vždy uklizeno a napečeno, já pekla naposled ten dort Mikymu a před tím dlouho nic.

Spousta žen chce být znovu úspěšných v práci, ale za jakou cenu?

Taky vás nikdy (před tím než jste měly děti) nenapadlo, že se možná do své práce nikdy nevrátíte, protože se s rodinným životem neslučuje? Mám kolem sebe spoustu kamarádek, které ve svém zaměstnání hodně cestovaly, jiné měly pracovní dobu takovou, že by to s dětmi do kupy prostě nešlo… a pak jsou otázky, které si klademe, když spolu jen tak kecáme: “Najdu uspokojivou práci, co mě bude bavit, bude dobře finančně ohodnocená, ale přitom nebudu děti nechávat všude možně po školkách a na hlídání?” Je skoro až vtipné, že pokaždé, co jsem jakékoliv své kamarádce řekla: “Chápeš, že jsem nad tím vůbec tehdy nepřemýšlela?!” …se ozve: “Ježiši přesně!”

Rozdělit život mezi práci (a je výhra, když seženete takovou, co vás baví a nemáte ji jen, protože ji mít musíte), děti, rodinu, manželství.. “Kde jsem já?” To je fakt ten nejčastější dotaz, který od kámošek maminek slyším. A pak taky: “Budu si už vždy vybírat práci podle dětí? Podle jejich nemocí? Podle toho, jestli bude školka otevřená nebo zavřená?” Pravděpodobně ano..

Přijde mi ale prostě šílené odevzdat dítě do školky a být při tom ve stresu, že moje práce bude končit někdy v pět nebo, že dnes do práce fakt musím, ale vypadá to, že ten mladší má horečku nebo že vlastně ještě mu nejsou tři a společnost a dnešní trendy mě nutí a berou vlastně jako úplně normální, že ho šoupnu do soukromé školky.. Tenhle scénář vím, že nechci, pokud to nebude nutné… Dítě potřebuje mámu do svých tří let-jsem o tom prostě přesvědčená. Tedy do školky tehdy až bude ten správný čas.

Ale pak zase – jak moc vlastně potřebuje kolektiv? Vystačí si sám, jen s Emilkou nebo by mu to vlastně prospělo? Milion dalších otázek mi letí hlavou.. Vám taky?! A pak si vás hodí někdo do škatulky “matka” = zůstala doma s dětmi, protože se zbláznila /nechce se jí pracovat / chce si válet šunky na gauči.

“My se na děti nevymlouváme, abychom nemusely pracovat!” A teď si představte smajlíka takové té opice, jak si zakrývá oči.

Jen jsem chtěla říct, že my toho děláme fakt hodně, navíc jsme nucené nemyslet jen na sebe, i když bychom opravdu někdy jen na sebe myslet chtěly.. Ale děláme vše pro naše děti, které nás potřebují a které milujeme nade vše a stopadesátkrát si pak vyčítáme, že chceme být chvíli sobci.

Stalo se mi už párkrát, že jsem dostala zaručené rady od bezdětných. Tak teď bych si tady něco pro vás s dovolením odložila já: Dítě nevypnete a neodložíte do vedlejšího pokoje, protože vás zrovna přestalo bavit nebo se nechová tak, jak byste si představovali. S dítětem máte vše. Od nehynoucí lásky, které se nic nevyrovná po vyčerpání kvůli pendlování mezí absolutně vším a ničím. Snažíme se dát dětem úplně všechno a stejně se vnitřně ptáme, jestli to děláme správně, jestli mají dostatek kvalitně tráveného času, dostatek naší pozornosti a přitom nezmagořit, snažit se uspět aspoň kdekoliv jinde, v čemkoliv jiném než je praní prádla, úklid kuchyně a obýváku..

Nedávno jsem někomu říkala: “Ale já to s tebou po telefonu nemůžu řešit přes den. Nebudu tě vnímat, budou kolem mě lítat děti, dožadovat se jídla, pití a pozornosti.”

“Tak jim pusť hudbu.”

“Jak to myslíš?”

“No pusť jim hudbu. Budou poslouchat hudbu a ty si vyřídíš telefonát.”

“To myslíš vážně? Takhle to přece vůbec nefunguje.” 

“A kdy ti tohle období jako skončí a budeš si moct pořádně zavolat?!?”

To je otázka, že? Bezdětní volí na zabavení dětí asi prostě hudbu. Nevím, jestli to funguje – už jen ta představa, že bych to opravdu zkusila, je vtipná, takže se do toho pouštět ani nebudu. A kdy to skončí? Co přesně? Že mě moje děti budou potřebovat? Já upřímně doufám, že mě budou potřebovat vždycky. Za pět, deset nebo i čtyřicet dalších let. Děti nepošlete na osamělý ostrov, abyste měli klid. Jakmile je v životě máme, chceme je tam mít i přes všechen ten chaos, který se snažíme nějak zorganizovat. Někdy to jde hůř, jindy líp.. Já bych všem maminkám přála, aby těch dní, kdy mají pocit, že to zvládají, bylo víc než míň, ale i když jsou tady ty horší dny, věřte, že nejste samy, kdo je má. ;-)

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 586 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)