Vlastně nevím, kde začít… Jsem strašně unavená a vy rozhodně nejste zvyklí na mém blogu na nějaké hořekování, ale únor byl pro mě fakt náročnej, jsem vyždímaná jako smradlavá ponožka a připadám si minimálně na šedesát. Člověk by neřekl, jak jednoho dokážou vyždímat neštovice.
První půlku měsíce jsem je řešila u Emilky. O tom, jak nám nezabírala antipyretika, jsem vám už psala. A pak byla inkubační doba, Miky najednou 39, říkám si: “Je to tady, kde jsou pupínky?” Nikde. Nebyly nikde, přidal se mu k tomu průjem, odmítání stravy, nechtěl pít, pak jsem si s ním dala pohotovost, s tím, že jsem měla pocit, že mě sestra zavraždí, když jsem ťukala na dveře ordinace, že ho potřebuju vyšetřit, ale asi nemůžeme čekat mezi plnou čekárnou, protože kromě toho, že má virózu, tak čekáme taky ještě na neštovice…. Že nás pošle na chodbu, kde se otvírají dveře ven a táhne pěkná kosa, jsem si nepředstavila ani ve snu… Naštěstí se po 15 minutama ozvalo: “Poďte si vy, s Mikulášem, ať nám tady nenakazíte lidi neštovicema.” (až budete mimochodem v krizi a nebudete chtít na pohotovosti čekat, zkuste říct, že čekáte na neštovice – stopro to zabere a vezmou vás přednostně)
Po třech dnech, kdy jsem do Mikyho cpala rýži, banán a stříkačkou jsem mu musela cpát tekutiny, byl jeden den v pohodě. ALE! Začal kašlat a do toho tramtadadá. Pupínek, dva, tři. “Hele, začíná to. Neštovice.” Totálně v pr*eli po viróze, vyždímaná jako citron, jsem byla ve střehu kvůli horečkám. Malej měl ale naštěstí max 38. Drama se nekonalo do té doby než mu zesílil kašel, v noci se dusil a já s ním opět šla k doktorce, aby si ho poslechla. Naše paní doktorka měla dovolenou. S těma neštovicema jsem opět ťukala na dveře ordinace, abychom nikoho nenakazili a hned někam zapadli. Díky bohu, lékařka, která sloužila, byla milá a dokonce nám půjčila i inhalátor a Miky dostal Ventolin na roztažení průdušek. To jediné mu pomohlo a za tři dny bylo po kašli.
V neděli jsem byla s dětmi poprvé venku…. Po měsíci… Připadala jsem si, že jsem minimálně právě přistála na Seychelách a za tou zatáčkou, kde jsem právě viděla zaběhnout zajíce, musí byt minimálně tři palmy, hebkej zlatej písek a slaná voda.. Nebylo to tam. Pochopitelně. Ale ten pocit, že jste konečně s dětmi venku po měsíci, kdy jste dělali psí kusy, vymýšleli hry, četli stopadesát knížek, hráli si s autíčky, vláčky, Elsou, Annou, Olafem, stali jste se mistry ve stavění vlakových kolejí, pustili jste milionstopadesát pohádek a poslouchali jste, kam to máte přepnout, že tohle se nelíbí jednomu a tohle druhýmu a že někdo někoho praštil a tenhle oběd není dobrej, to opravdu stálo za to. Stála jsem před barákem a připadala jsem si, že jsem opustila zdi pankrácké věznice.
Už budou jen lepší zítřky a stane se ze mě opět pozitivní matka… Teda pokud budu moct zítra došlápnout na nohu. Opět jsem malíčkem (po kolikátý asi?!!?) kopla tam, kam jsem neměla.. Trochu to cítím jako tehdy, když jsem ho měla nalomenej, ale říkám si – to se mi přece nemůže stát znovu, že ne?!? To mi nemůže udělat karma po tom šíleným únoru, kdy jsem se pro všechny asi třistapadesátkrát rozkrájela… Nejdu tam. Rozhodně s tím nic neni!
Ps: Tuším, že je ale v háji i někdo jinej. Nedávno jsem viděla na Facebooku mojí kamarádky fotku cedule ve školce, na které bylo napsáno: “Vyskytly se tady neštovice.” Hodně štěstí! Mám pocit, že tady bude mít někdo radost až odejde měsíc březen. 
