Tak za poslední týden už mi psaly dvě kamarádky, jestli bych mohla napsat něco na téma „cizí lidé a jejich vměšování do výchovy nebo cekové péče o jejich dítě“. Myslela jsem si, že už jsem něco takového určitě psala a sama jsem si dala facku, že JEŠTĚ NE?!?
No strašnej průser, znáte to! Téma, které opravdu každá matka zná a každá to nesnáší, jsem úplně opomenula. Nedávno jsem si přečetla status kamarádky na Facebooku, kde napsala stručný výčet toho, co se jí dělo během posledních dní. Od upozorňování, že na dítě je venku moc velké vedro, nebo po osahání nožiček miminka, že je určitě podchlazené a úplnej strop bylo doporučení ohledně kojení poté, co kamarádka vylezla z Hostivařské přehrady. „Doufám, že takto kontaminovaná nebudete kojit.“ (sorry, ale to jsem z toho úplně odpadla)
Já jsem vlastně hejt na tyhle vševědoucí cizí lidi psala naposled u druhého těhotenství, kdy jsem si myslela něco o krávě ve stánku s pečivem (a následně jsem za to byla ještě, musím říct, v pár komentech lynčována, že si dovoluju myslet sprostě – podotýkám, že myslet, nemluvit sprostě na ty lidi, co o vašem těhotenství potažmo dítěti ví všechno úplně nejlíp a vy všechno děláte špatně.)
„Napiš na to něco,“ napsala mi další kamarádka. No takže jo. Píšu. Ze začátku jsem holkám říkala, že mi vlastně už dlouho nikdo žádnou radu nedal, ale co mě teda neskutečně rozčiluje je, jak mi cizí lidi sahají na děti. Vždycky tak nějak nenápadně před nimi s nimi uhýbám a říkám si: „Bože, nesahej na ni/něj, kdo ví, kam jsi těma prackama chmatala (umýváš si vůbec po wc ruce, nešťourala ses v nose, byla jsi teď v MHD a držela se mastné tyče?) a teď jim saháš na obličej nebo rovnou ručičku, kterou si za pět vteřin strčí moje dítě do pusy! Ve spoustě situací už jsem se naučila upřímně a beze strachu na to, že budu působit absolutně nevychovaně, reagovat buď nepříjemně a nedostupně, aby si ty rady ti cizí lidé rozmysleli a nebo aby se ke mně nechovali jako, že jsme snad dali každodenní sraz na kafíčko?! (prosím vás ale – pokud se potkáme, na vás budu milá! Jen mi nic neraďte :D)
Ale většinou se mi děje to, co kamarádce – absolutně mě to rozhodí a vůbec nevím, jak reagovat. Nevím, jak vás, ale mě totálně vždycky dostane, co je vlastně ještě možný, že to těm lidem není blbý, když nás nikdy neviděli, neví, co pro dítě děláme a neděláme. Kdysi mi brečel v kočárku Mikuláš. Zkusila jsem ho pohoupat a pak jsem ho hned pochovala, protože to moc nepomáhalo a tu se ke mně naklonila nějaká paní a povídá mi (spíš teda přikázala :unsure: ): „Jen ho nechte vyplakat, aspoň vám pak líp usne.“
Jo, jasně. Já totiž chci, aby moje dítě usnulo vyčerpáním z toho, že ho něco trápí, pláče a já ho nechám. Nechám ho brečet, vykřičet si hlasivky a v domění, že je na to sám. Neřeknu vám už přesně, co jsem jí odpověděla, ale vím, že to bylo něco jako, že si ho pochovám ráda a vybrečet ho záměrně nikdy nenechávám. Odpověď paní si ale pamatuju do teď. „No jo, to je ta dnešní výchova,“ okomentovala vševědkyně.
No, já vám nevím, jestli to má něco s dnešní nebo dřívější nebo kdo ví jakou výchovou něco společného. Určitě to ale nemělo nic společného s mým přístupem k mým dětem. Asi to myslela dobře….., ale co mi má co nějaká cizí baba (promiňte, vím, že to je třeba něčí laskavá babička-která teda nechává ty děti vybrečet, aby líp spaly-to dá přece rozum) nakazovat, jak se mám ke svým dětem chovat.
Další věc je to šílené ochmatávání. Já prostě nechci, aby mi cizí lidi na děti sahali. Nedávno jsme byli s Mikym na pohotovosti kvůli té noze, jak jsem psala v pondělí (Vyrážka u dětí: Tohle je tutovka, co strčí všechny krémy do kapsy). Takže si říkáte v duchu „snad tady nechytne ještě neco dalšího,“ a tam tatínek s nemocnou holčičkou. Holčička šla s maminkou do ordinace a tatínek na nás začal mluvit. Tedy spíš na Mikuláše. Já moc družně neodpovídala, nechtěla jsem se družit na místě, kde je x bacilů a lidi tam chodí s xx virózama a kdo ví čím ještě. Jenže Miky se na každýho směje, je extrémně společenskej narozdíl od Emi, a strašně se na toho týpka řehtal… A v tu chvíli začal pán natahovat ruce: „Půjdeš za mnou? Půjdeš za mnoooou? Tak pojď… „ A už nakračoval!!! No já měla pocit, že blbě slyším, vidím nebo že právě spím a zdá se mi to. Terezo, probuď se. No nic-sen to nebyl. V hlavně jsem telepaticky tomu cizímu chlapovi říkala: „Opovaž se!!!“ No dělala jsem, že jeho lákavou nabídku pro našeho syna neslyším, pousmála se, hned jsem se podívala jinam, aby pohled do očí nebyl brán jako souhlas a doufala, že mi hodí záchranný lano můj drahý muž. Jenže ten je slušnej vždy a za každých okolností (mlčel a vypadal, že si prohlíží, jak je v čekárně vymalováno), takže (pardon) jsem pána tak nějak ignorovala a začala si s mužem povídat. Nakonec pán od své nabídky pro našeho syna upustil. Jeho dcerka vyšla z ordinace a pěkně jsme se rozloučili. Věřím, že to mohl být třeba i sympaťák, ale vy byste cizímu chlapovi dali pochovat své dítě?
Teď ještě pojďme vyřešit, co odpovídat ať jste ready, když vševědi začnou útočit.
1.) Tak ještě, že to není vaše dítě, co?
– to jsem odpověděla jednou a bylo to docela efektivní. A pokud jste slušňáci za každých okolností, dál nečtěte ;-)
Odpovědi níže jsou jen pro rodiče, kterým zájem cizích lidí už leze opravdu krkem. ;-)
2.) Nebojte, vždyť už se taky dočkáte. Jak se tak na vás dívám, bude to každým dnem, že?
– pokud jde o ženu a je při těle. Tohle jsem nezkoušela a vím, že to je urážlivé, ale myslím, že spousta maminek má podle mě taky právo na to se urazit, když nám tihle vševědové radí. Vypadáme snad, že to nezvládáme? (někdy možná jo) Že jsme strašné matky? Že potřebujeme radu od někoho, kdo nezná nás, naše děti a jejich potřeby?
3.) Poraďte vy obratem něco jim a klidně ať je to na úplně jiné téma. “Jé, ale vy už jste dlouho nebyla u kadeřníka, že jo? Už se vám to nějak vymývá a ty odrosty.. No, už jste určitě někde objednaná, že? Když dovolíte, já si tady půjdu vydezinfikovat ty bradavky z přehrady a vlítnem na to kojeníčko s malym.“
V případě rady těchto lidí těhotným: „Vy už máte ale taky pěknej pupík. Tak běžíte do fitka, jo?“ (jo, dobře, tohle bych neřekla. Je to sprostý.) Ale pardooon, když mi někdo hodnotil břicho a tvářil se, že už musí být na obtíž, měla jsem fakt chuť tohle říct!!! Nebo aspoň minimálně: „Já to břicho aspoň porodem trochu shodím, ale vy jste na tom docela bledě. Nashleeeeee.. Páčkoooo.“
Tak jo, nic z toho ale asi stejně nepoužijete co? Jak už jsem zmínila, tyhle setkání jsou obyčejně takovej šok, že mozek občas na chvíli vypíná. ;-) Já o tom náhodou něco vím. I když věřím, že spousta z vás už může být třeba ostřílených a sázíte to od boku ani nemrknete. :bye:
2 Komentáře