Ještě než vám vykreslím naši dovolenou v Tatralandii, chtěla jsem nejprve napsat o motýlí zahradě, kam máte možnost přijít a nechat na sebe „přistát“ motýly nebo si je nechat dát na prst, do vlasů nebo kamkoliv, kde to je společensky přípustné ;-) . Tenhle článek jsem se rozhodla napsat hlavně kvůli jedné čtenářce, která mi napsala, že je škoda, že nemůže na takové místo jít, protože její dcerka má hysterák kvůli jakékoliv drobné mušce..
Takže začnu tím, že naše Emi je pološílená, když jen vidí mravence nebo třeba minimušku, co není skoro ani vidět a přiznám se, že když jsem plna euforie říkala, že se půjdeme podívat na motýlky, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se jich mohla bát (vůbec mi nedošlo, že by tady ta varianta mohla být a přitom se ta úvaha, vzhledem k těm broukům, co nemusí, přímo nabízí, že jo?). No a druhá věc – ta horší, byla ta, že já se motýlů bojím. Chápu, že to je asi úplně nepochopitelné, moje kamarádky jsou z toho vždycky úplně mrtvé smíchy, protože prostě motýli jsou pro všechny za každých okolností nádherní.
Jenže já nechci, aby moje strachy limitovaly moje děti a byla jsem přesvědčená, že tohle se mým dětem prost musí líbit. Takže jsme tam vyrazili, hecla jsem se a nechala jsem si dát motýla na ruku hned na začátku. Když se nehýbal, bylo to v pohodě, ale jakmile popolezl, nebylo to moc příjemné (no jo – budu upřímná – v hlavě mi křičel hlas ať ho okamžitě někdo sundá!!! Ale to prostě před svým dítětem nemůžete dát najevo)
Motýli byli ale nádherní, lítali kolem nás, Emilka z toho byla úplně hotová a já nakonec taky (v tom pozitivním slova smyslu). Myslím, že to jde poznat i z fotek.
Jednoho motýla měla na klobouku, druhého hned na prstě. Slečna, co tam pracovala, nám totiž ukázala, jak se k motýlkům chovat a museli jsme si dávat hodně pozor na to, abychom nějakého nezašlápli. Měli jsme fakt kliku, protože jsme vychytali dobu, kdy tam skoro nikdo nebyl. Když jsme tam přišli, akorát to místo opouštěla banda dětí ze základky a když jsme odcházeli, tak přicházela další skupinka dětí ze školy (mimochodem, tyhle velké skupiny bych úplně zakázala a pouštěla bych tam jen po několika lidech, protože si myslím, že pro ty motýly je to šílenej stres).
O to víc jsem na Emi pyšná, jak si dávala pozor, aby nějakému motýlovi nic neudělala a dala si ho na sebe správně, tak, jak nás to slečna naučila – tedy vsunula mu vždycky prst pod bříško, aby jí na něj vždycky nalezl. Ve finále to byl úžasnej zážitek i pro mě.
Dala jsem si dokonce sama motýla na hlavu. Moje babička mi říkala, že vypadal jako velká brož :). Jenom teda… to třepetání těmi křídly, to mi úplně nedělá dobře a během té hodiny, co jsme tam byli, jsem si na to fakt nezvykla. Takže když kolem mě nějakej proletěl, tak manžel byl v totálním záchvatu smíchu, protože já jsem měla oči navrch hlavy a u toho takovej lehce hysterickej výraz (kontrolovanej úplně nenápadně, jestli mě Emi nevidí). Myslim, že jsem to zvládla dobře a klidně bych si to ještě zopakovala. Svůj strach jsem snad aspoň trochu otupila a jsem moc ráda, že vám to můžu dát jako tip, protože to bylo fakt úžasný ;-)
Tady máte odkaz na tu Motýlí zahradu v Tatralandii, kdybyste tam měli cestu nebo tam jeli na dovolenou ;-) Motýlí zahrada v Tatralandii
