Asi jste si všimli, že s Emi spolu hodně tvoříme. Teda hlavně pokud sledujete Matky v nesnázích na Instagramu. ;-) Emilka je hodně šikovná manuálně. Maluje vodovkama, temperama, pozná všechny barvy, vystřihujeme si spolu z barevných papírů, lepíme koláže, nakreslí hlavu s očima, nosem, pusou a vlasama a dokonce i někdy poznáme, kdo to je. Pokud jde ale o mluvení, tak na toto téma bych snad mohla vydat i knihu, protože Emi moc ukecaná až donedávna nebyla. Možná si vzpomenete, jak jsem psala na podzim o tom, že jsme ji dali jednou týdně do dětské skupiny, aby se rozmluvila, že jí kolektiv pomůže. Po pár hodinách jsme to zabalili, protože prostě nebyla připravená na to fungovat někde sama mezi dětmi beze mě.
Vím, že ve dvou letech a pár měsících ještě to mluvení zas tak řešit nemusíte, ale řešíte to. Zaprvé – před druhými narozkami to vypadalo, že bude mluvit, mluvit a mluvit. Najednou nic ! A pak to začne. Každý, opravdu každý se vás začne ptát: „Ještě moc nemluví cooo?“ nebo přímo Emilky „Kdy už začneš mluvit?“ nebo zase mě „A čteš si s ní dostatečně?“ nebo „A mluvíš na ni dostatečně?“ nebo „A zpíváte si dostatečně?“ nebo „Mojí kamarádce pomohlo, když…..“
Těch rad jsem slyšela tolik! Těch nechtěných rad, na které jsem se neptala bylo víc než těch, u koho jsem se opravdu zajímala o radu nebo jsem měla jen potřebu svěřit se. Vlastně jsme to probírali s manželem jen s našimi maminkami a já s několika mými blízkými kamarádkami.
Přiznám se, že jsem se cítila strašně, protože na koho jiného by se to vlastně hodilo než na rodiče. „Můžu za to já“, běželo mi v hlavě skoro každej den. Přitom jsem si s Emilkou zpívala celý dny, večer jsem četla pohádky jak šílená (dokonce knížku říkadel, jsme s Emi každej večer přelouskaly úplně celou! Znám ji zpaměti!!!) Procvičovala jsem s ní jemnou motoriku, která je s spojená s centrem řeči.. A pak zase přišlo z nějaké strany: „Tak už vám mluví?“ Ono to tedy nebylo tak, že by Emi nemluvila vůbec. Vždycky jsme se domluvily úplně v pohodě, když zpívala, tak hlavně melodii a občas do toho nějaké to slovo, ale rozhodně to nebyly nějaké plynulé věty o pěti slovech jako od jiných dětí v jejím věku.
Ten tlak okolí a všechny ty mluvící děti okolo, plus když vám ještě někdo říká, že jeho dítě už mluví nejen česky, ale i anglicky… Bylo mi to fakt líto. Říkala jsem si, že až bude čas, tak bude ten čas, ale stejně mi to nedalo a říkala jsem si, že za to můžu. No kdo jinej, když jsem s ní od rána do večera já a nikdo jinej? „Co dělám špatně?“ Většinou jsem si to říkala poté, co mi někdo udělil stopadesát rad nebo nevěřícně kroutil hlavou nad tím, že přece „už by měla“. Pak jsem někdy v únoru zavolala na logopedii. Prostě proto, že mi někdo řekl, že mi ji tam stejně pošle doktorka. A na logopedii se mě paní zeptala: „A ona nějak špatně mluví? Nějak šišlá? Přijde vám, že má nějakou vadu řeči?“ „Ne.“ „Kolik jí je?“ „Za čtyři měsíce jí budou tři.“ „Jéééé, buďte v klidu a vůbec to neřešte. Do čtyř let máte čas!“ DO ČTYŘ?!?!?! Do čtyř let bych všechny ty rady fakt nevydržela poslouchat. Pak se manželova maminka poradila s někým, kdo má snad asi snachu nebo tak něco logopedku a ta nám doporučila pracovní sešit. „Mluv se mnou.“ Prý pokud by nás poslali na logopedii, tak tam dětem stejně tyhle sešity doporučují. V tomto pracovním sešitě dítě například přiřazuje, která zvířata k sobě patří, co které zvíře jí, dítě má pojmenovávat obrázky, vytleskávají se slabiky různých slov a říkanek, podle obrázků má dítě zkusit popisovat, co dělají osoby na obrázku.
No takže kromě čtení, zpívání, skládání všelijakých skládaček a povídání o čemkoliv, co jsem s ní dělala před sešitem, jsem s ní začala dělat povídání u tohoto sešitu. Vydržely jsme u toho vždycky podle toho, jak dlouho jí to bavilo. Nemám tedy pocit, že by to nějak pomáhalo, ale bavilo ji to, tak jsme s tím nějak pracovaly.
Od ledna jsem s ní taky začala chodit na Yamahu: První krůčky v hudbě a tedy tady po několika absolvovaných hodinách si začala prozpěvovat písničky, co se zpívaly tam. Jak jste zaregistrovali, 31.května oslavila třetí narozeniny a už jí jede pusa pěkně. ;-) Tohle téma mi leží v hlavě už asi třičtvrtě roku, ale říkala jsem si, že ho napíšu až se stane nějaký pořádný posun, abych vám mohla dát radu, co pomohlo.
Myslím, že všechny zmiňované věci, o kterých jsem psala, dítěti pomůžou. Ale nejvíc zabírá úplně běžná komunikace a to, že ho nenecháte sledovat non stop televizi, tablet a mobil (tedy ten dětský s písničkami je výjimka-ten naopak pomáhá). Celkově mi přišlo, že Emi nejvíc vnímala ty pohádky, písničky a říkadla večer před spaním, když ležela a já jsem četla, zpívala nebo recitovala. To pak měla velkou chuť opakovat a povídat si. Nic okolního ji nerozptylovalo a vydržely jsme tak klidně půl až třičtvrtě hodiny.
Zkrátka a dobře, vy, kdo si děláte hlavu s tím, že vaše dítě nechce mluvit, nenechte se rozhodit. Vím, jak je to těžké, ale věřte, že až to přijde, tak to přijde. Každé dítě má jiný čas, kdy chce začít světu něco sdělovat. Povzneste se nad radílky líp než já a přeju vám ať z toho nemáte hlavu jako pátrací balon. Chápu ale, že ne vždy to jde vypustit. ;-)
5 Komentářů