Možná pamatujete, jak jsem loni pekla Emi k narozeninám dort. Posílená sebevědomím a štěstím začátečníka, jsem opět otravovala kamarádku, cukrářku Vendulu o recept, protože klasika – loni jsem si ho neuložila. Jela jsem do dortové speciálky nakoupit všechny ty barevné fondány a blbosti, nechala tam balík, ale nadšení je prostě nadšení, že jo? Vyrobit mému dítěti dort! Budu matka roku, ona šťastná. Úplně jsem tu idylku viděla!
Představa, že jí udělám světlemodrý dort s její oblíbenou rybičkou Dory, byla tak živá, že jsem si samozřejmě říkala, jak to skvěle zvládnu. Emilka má narozky 31.května. Vycházely na pátek, oslava byla plánovaná na sobotu. Takže jsem si rozplánovala, že ve čtvrtek večer upeču piškot a v pátek večer udělám krémy, potáhnu to fondánem a nazdobím to. Ve středu mi muž říká: „Dnes už začínáš dělat ten dort?“ „Ne, to je strašně brzo. Ještě ne.“ Muž: „Ani tu figurku Dory? Co když ti to nepůjde..“ Hm.. Důvěra ve mně veliká! Ale má pravdu, pacholek. „Dory vlastně můžu udělat už ve středu!“
- Středa – tvoření dortu – den první
Vybaluju tmavě modrý fondán, bílý fondán, černý a žlutý fondán. A začínám tvořit Dory. Tuhle dospělou Dory.
Trvá to asi pět minut, když mi dochází, že dřív zešílím, než vyrobím dospělou Dory. (to už by z tý fondánový koule dřív do té dospělosti opravdu sama vyrostla) Dívám se na internet na milion fotek té prašivé ryby ze všech úhlů! „Hele! Když byla Dory miminko, byla jednodušší. Udělám malou Dory a hotovo,“ rozhodnu se. Tím bych tedy ráda vysvětlila, proč Dory nemá světle modrou barvu, ale tmavěmodrou…
Sakra, blbě se to dělá. „Čím bych to jen uhladila, vydloubala, přidělala….? Nástroje. Proč jsem si nekoupila i ty nástroje, co tam prodávali?“ Pak otvírám šuplík, kde má Emilka modelínu a k tomu nástroje na tvoření. Nevěřili byste, jak byly ty špachtličky a miniváleček efektivní!!! Prosim vás, kdybyste měli někdy stejnej nápad dělat nějakou figurku na dort, ta potahová hmota v rukách strašně měkne a dokonce až pak malinko jako by teče nebo jak bych to popsala. Za chvíli jsem měla modrý, ÚPLNĚ ŠMOULÍ prsty, Dory jsem musela zavřít do lednice, aby ztuhla a uklidnily se moje nervy. Díky bohu, že manžel nebyl doma. Určitě bych se s ním pohádala, protože by vtipkoval, co to je, že to vypadá jako všechno, ale do Dory to má daleko. No nic. Ve 23:05 a muž mi posílá sms: „Jedu už domů, Zlato“ (byl na fotbale) Odepisuju: „Dělám tu Dory už dvě a půl hodiny a pořád ještě není.“ Pípne odpověď: Milion smajlíků…… Mně to samozřejmě nepřipadá vtipný, zjišťuju, že ty ploutve, se kterýma se piplám, jsou totožný a ne zrcadlový a navíc jsou přilepený k tácu – takže znovu lednice.. Dojmy ze svého uměleckého počinu dávám samozřejmě jako správná vyšinutá blogerka na instastories a doufám, že mi někdo napíše: „Vyfoť nám tu Dory!“ a pak: „Bože, vždyť je nádherná!!!!“ (no samozřejmě dát tam foto Dory, kterou jsem stále nebyla schopná dodělat – nemyslitelné, protože pochvalný komentář by nenapsal ani někdo s šedým zákalem) Patnáct minut po půlnoci jdu spát. Ať aspoň ve čtvrteční večer zvládnu v pohodě ten korpus.
- ČTVRTEK – KORPUS – DEN DRUHÝ
Tak u korpusu jsem docela klidná, ale zase mám vítr z toho, že nevyšlehám šlehačku – proto jsem koupila tu v červené krabičce, protože jedině ta je prý sázka na jistotu. „Sakra, sype se tam ten cukr hnedka nebo během toho? Má to načasování na tuhost vliv?! Jak to sakra je? No nic, nasypu to tam hned.“ A hele! Je tuhá! Vyšlehala jsem ji fakt do tuha. To se mi snad nikdy nepovedlo. Pak už jen vyšlehat bílky, do kterých mi pochopitelně kápne třikrát žloutek, ale kaskadérsky jsem ho vylovila. No a pak se to peče! „Jo! je to skvělý! Vyskočilo to! Korpus máme!“
- PÁTEK – DORT A POTAHOVÁNÍ A ZDOBENÍ
Takže jo, přichází fáze, kdy si říkám, že vlastně už to nemůžu zas až tak pokazit. Jedině, že by ta potahovka…. „Sakra! Už si vzpomínám, že ani minule nešla vyndat z toho blbýho kyblíku!!! Ty mrcho…. Do pr….“ Po patnácti minutách a jednom ohnutém noži a totálně roztrhaném igelitu, ve kterém ta potahovka byla, je venku!
Vendy, díky za ten tip, že to měkne, když se to dá na chvíli do mikrovlnky. No i tak jsem pak nadělaná jako Bulhar než to rozválim. Ale je krásná, hladká, všude stejně tenká a tak se modlím ať se neroztrhne a dávám ji na dort a žehlim, napínám, vypínám, párkrát se orosim, aby se tam neudělal fald a pak si v duchu uděluju medaili, protože si připadám jako Jack na přídi Titanicu. Ten můj se snad ale nepotopí…
Dort zpátky do lednice a během toho, co vyrábím vodní trávu, dva kraby, mušle a sypu ty jedlé kuličky, který vypadají jako písek všude kolem (je to fakt všude na stole i na zemi), ho do lednice vrátím asi tak dvacetkrát, protože mám pocit, že teče a ztrácí tvar.
Mimochodem-všechny ty věci, co dělám, abych pak na dort nalepila, se táhnou a lepí víc než je zdrávo, takže není čas na hrdinství se s tím moc piplat. Manžel už mi potřetí říká, jestli nechci jít spát – no samozřejmě, že ne, protože to prostě není tak, jak má! Když ale dolepím poslední mušli, mám pocit, že jsem dostala minimálně červenej diplom. 1:15 ráno jdu do postele a říkám si: „Tak a teď jen, aby si toho dortu nevšimla v lednici Emilka a nezkazilo se překvapení.“
- SOBOTA DOPOLEDNE
Asi dvakrát zapomenu na Emi v místnosti a otvírám lednici dokořán kvůli něčemu. Pak si to uvědomím, dávám si pomyslnou facku a dávám si vzkaz na lednici: „Neotvírat lednici, aby Emi neviděla dort!“ No a pak přijde manžel, otvírá lednici a já ječim: „Zavři toooooo! Tys to nečetl?“ „Já jsem myslel, že tam je třeba něco o tom, že nedovírá. Četl jsem jen začátek….“ A já na vzkaz zapomínám chvíli na to a Emi se začíná zajímat, co, že je v té lednici.. Naštěstí se to nějak zakecalo a překvapení bylo. Jsem ráda, že jsem dort pekla. Reakce dítěte vždycky stojí za to. :good:
