Když už máte druhé dítě, jsou situace, kdy se musíte rozhodnout, kterému potomkovi dáte přednost. Strašně mě tohle rozhodování nebaví, ale někdy je to prostě nutné. Já jsem samozřejmě od začátku chtěla, aby měl Miky úplně stejné podmínky a stejnou pozornost jako Emilka. Trošku mi vadily řeči typu, že druhé dítě je chudák a bude už vždycky na druhé koleji a podobně. Kdo to jako mému dítěti předurčí? Nepředpokládám, že každý druhý, kterého potkám je sudička, co dává něco do vínku miminům nad kolíbkou. Nicméně, když došlo na plavání, úplně jsem viděla, jak se ta druhá kolej blíží, protože ….jak to chcete udělat?
Hlídání nemáte a i když na plavču je druhé přihlížející dítko na lavičce povoleno, nechcete mu prostě obléct plavky a pak mu říct: „Tady se posaď, půl hodiny se na nás budeš dívat a pak půjdeme domů.“ To prostě nechce nikdo. Za prvé si myslím, že by to Emi obrečela a za další – opravdu byste si to zkusili a zaplatili celý kurz, abyste po první hodině zjistili, že to takhle prostě nedáte? Když přišla otázka ohledně plavání, byla jsem smutná, protože jsem si říkala, že to je předem zabitý. Jenže já jsem chtěla, aby Mikuláš chodil plavat. Emi se po tom hodně zpevnila a celkově jí to pomohlo získat kladný vztah k vodě. Navíc já jsem tenhle společně trávený čas měla moc ráda. (až na to, že jsem vždycky myslela, že mi upadnou ruce)
Kam chodit? Na stejné místo, co s Emi. Ani jsem vlastně nad něčím jiným nepřemýšlela a automaticky jsem počítala s Natrixem, který máme autem asi sedm minut. Když jsem si tam jen tak ze zajímavosti volala, bylo to v době, kdy Mikymu ještě nebylo půl roku, takže zatím do kurzu naskočit nemohl, ale časově to stejně vyházelo úplně na houby. Byly to časy odpoledne nebo po obědě, kdy by muž nemohl jen tak přijet z práce a kdy by nemohli přijet na hlídání ani Emilčiny prarodiče. Navíc to bylo v časech, kdy měl Mikuláš svoji odpolední siestu. Na kurzu mi ale slíbili, že mi dají vědět u dalšího turnusu, pokud by tam byly nějaké hodiny ráno.
Říkala jsem si, že to je taková ta útěcha ve stylu „slibem nezarmoutíš“ a hele! Oni mi fakt asi za další dva měsíce zavolali s tím, že tam budou čtvrtky od 9 hodin, takže jsem po tom hnedka skočila a až pak volala manželovi. Ten si to nakonec domluvil tak, že každý čtvrtek chodí do práce na později a jednou, když se teda nedalo svítit a musel jet, přijel k nám hlídat Emilčin děda :) (poprvé úplně sám a bez babičky! Emi z toho byla totálně nadšená, že budou s dědou beze mě, takže mě žádné hororové scénáře ani nenapadly)
Jsem strašně šťastná, že máme s Mikym tenhle čas jen pro sebe a hlavně – že o plavání není ochuzenej, protože to ve vodě miluje. Pořád rozděluju péči o oba a i když se snažím vymýšlet program takový, aby se do něj zapojovali společně, občas není určitě na škodu, když trávím s každým z nich čas aspoň chvíli odděleně a nemusím kontrolovat, co ten druhý. ;-) Jak to máte s plaváním vy? Chodí vaše děti plavat?
2 Komentáře