Ještě, když jsme měli jen Emilku, kamarádka, která měla už odrostlejšího syna a miminko – holčičku, mi vyprávěla, jak uspávají. Miminko učila hned od začátku usínat samo, protože syn už vyžadoval pohádky a kolem uspávání daleko větší pozornost než jeho malá sestra. Já měla z toho tehdy oči navrch hlavy a říkala si, že to musím vymyslet přeci nějak líp. Neberte to tak, že bych jí odsuzovala, to vůbec, ale chtěla jsem věnovat stejnou péči u uspávání i druhému dítku.
No a pak se narodil Miky. Tulivý miminko, u kterýho jsem si absolutně nedokázala představit, že ho dám do postýlky a půjdu uspávat Emi. Takže jsem začala s různými kombinacemi. Když byl hodně unavenej, uložila jsem s ním Emi do postýlky, jí jsem řekla, že ho jdu vedle uspat a hned přijdu. Pak jsem za ní za pět minut přišla a četla jsem pohádky.
Když je Mikuláš ještě plný energie, beru ho s sebou k Emilce a čtu pohádky oběma. Jeho mám buď na klíně nebo někde kousek ode mne. Mám to takhle moc ráda číst si s oběma. Když čtu, hltá každé moje slovo nejen Emilka, ale pokaždé mě překvapí, jak to zajímá i Mikyho, kterej je například úplně paf z básničky od Františka Hrubína Perníková chaloupka. Četla jsem ji tak často až jsem se ji naučila zpaměti. Zabírá na něj, když potřebuju, aby byl v klidu a nepřetáčel se mi na břicho při přebalování nebo dokonce když mi brečí v autě a já zrovna nemůžu zastavit. Vypnu rádio a začnu recitovat. A z vajíčka slyším smích. Vůbec to nechápu, co mu na tom připadá tak vtipný. Do auta je to ale výborná věc. Zpátky ale k tomu uspávání. Když byl ještě úplně maličkej, docela jsem se uspávání obou dětí děsila, ale teď to mám fakt ráda.
Aktuálně jsme najetí na režimu, že čtu oběma pohádku, pak Emi řeknu ať počítá ovečky/kohoutky/ pejsky nebo co zrovna v tu chvíli chce ona a jdu vedle uspávat malýho. Za chvilku spí a já se vracím k Emi, která buď už taky spí nebo ještě spolu chvilku čteme nebo si zpíváme. Asi dvakrát přišla za mnou s panenkou a chodila asi krok za mnou a dělala šššš šššš, aby ji uspala stejně jako já Mikyho. Neměla jsem to srdce ji poslat zpátky do postele. Takže jsme uspávaly spolu.
Vlastně tento článek píšu kvůli tomu, že mám teď kolem sebe dost kamarádek, které čekají druhé dítě, nebo jsou čerstvě podruhé maminkami. Nemusejí mi psát vůbec nic a vím, jaký je to na začátku po narození druhého potomka šrumec. Takže je to vlastně pro ně. Čerstvě po Mikyho narození pro mě byly večery trošku očistec. Nevěděla jsem, co dřív. Krmit? Koupat? Uspávat? (no poďme si říct, že kdybych je uspala před koupáním, asi by to bylo trochu divný, tak to jsem teď trochu přehnala) Koho ale dřív a koho později? Pokud máte tedy z každého večera lehký respekt, nebojte a dejte tomu čas. Na začátku to je maraton (možná pro každou dvojnásobnou mámu?), ale teď je to docela oblíbená část mého dne (samozřejmě ale pokud je Emi rozjetá a uspávám jí 45minut, tak mě to zas až tolik nebaví :D)
Vždycky se prostě snažím to nehrotit. Ono to nějak dopadne. A když to bude ke spokojenosti všech, tak jedině dobře 
Náhledové foto: Radka Pipotová
