Můžete se snažit sebe víc, ale když nechtějí, nic do nich nedostanete. Děti mají zvláštní talent měnit názory na jídlo během vteřiny. Zatímco vy si myslíte, že vaříte jejich oblíbené a je to sázka na jistotu, najednou je tady překvápko, jednou do toho ďobnou a „Mami, bléééé“. Docela by mě zajímalo, kolik z vás s tímhle bojuje.
Já musím říct, že Emilka byla vždy dobrý strávník, ale máme období, kdy prostě absolutně nechápu, co to má znamenat a co bych jí vlastně měla vařit. Zatím co vývar býval vždy sázka na jistotu, teď už jsem ho dělat přestala, protože najednou jí jen ten od babiček. Milovala kuře na paprice, ale pozooor, posledních pár měsíců nejí žádné „špinavé jídlo“. Abyste rozuměli tomu, co je špinavé jídlo – to je všechno jídlo, kde je smíchaná omáčka s přílohou. (pozor, u těstovin a guláše to neplatí) Ale nemůže to být rizoto, protože by z toho stejně vybírala jen tu rýži a nemůže to být omáčka smíchaná s rýží nebo maso v nějaké omáčce. Takže ideál je, když udělám maso, zvlášť rýži nebo brambory a zvlášť zeleninu. Kolikrát jí schválně podávám k obědu dřív maso, až trochu sní, dávám přílohu a zeleninu, protože mám jistotu, že naše milovnice rýže a brambor sní i něco jiného než tu přílohu.
Většinou před obědem křičí mňam, ale dává si pozor na kousky jídla, na kterých by mohlo ulpět cokoliv s označením „blééé“. takže na bramborech nesmí být petrželka, a maso musí být od zeleniny taky zvlášť. Posledních pár dní mám pocit, že je kolikrát buď líná to sníst a nebo přemýšlí nad blbostma. Udělám oběd, neřve blééé, ale řve mňam! Řikám si: „Super, tak jsem se dneska trefila…“ A chvíli na to se Emi rozhlíží kolem, přemýšlí, co by podnikla a já se slyším, jak říkám: „Emilko, dej si ještě masíčko“ a zní mi v uších věta ze školní jídelny: „Aspoň to maso!!!“ Jak já tuhle větu nenáviděla!!! Vždycky, když jsem šla vrátit oběd, kuchařky mě vracely zpátky ke stolu ať to dojím nebo ať tedy sním aspoň to maso (to hnusný tlustý maso!!! Ale já našla tlustý maso i na kuřecích prsou..) Takže jsem to maso schovávala pod kaši, pod rýži, pod cokoliv, co dalšího na talíři bylo a zapřísáhla jsem se, že nikdy, ale opravdu NIKDY nebudu nutit své dítě, aby jedlo, když jíst chtít nebude.
Takže to do ní nervu. Vím, jak jsem to nesnášela, fakt si to do teď pamatuju. Rodiče mě do toho taky nikdy nenutili. Jen jednou mě máma myslím nechala sedět u stolu než sním aspoň něco. Vydržela jsem u stolu sedět asi hodinu (v mých dětských očích to byla stopro hodina, ale tipuju, že mamka by mě tak dlouho u toho stolu sedět nenechala, takže bych to odhadovala na deset minut) a nic jsem stejně nesnědla. Takže zkouším jen fígly, jak Emi ty obědy zpříjemnit.
Aktuálně funguje stará dobrá věc – lžičky jsou auta a auta jezdí do pusy – do garáže. Vím, že se to dělalo s letadlama, ale Emi chce prostě auta. Takže dělám u toho totální voloviny, jako že nemůžu to auto (lžičku s jídlem-jo pořád jsme u toho jídla) nastartovat nebo, že auto musí jet strašnou oklikou, došel mu benzín a nebo jede strašně rychle a houká, aby se garáž (Emilčina pusa) otvírala strašně rychle, jinak narazí. Emule je u toho mrtvá smíchy, ale výsledky máme. Obědy snědený a já se vždycky modlím ať se u toho nezalkne. ;-)
Pokud by ale prostě řekla, že ne a měla bych to do ní cpát, tak bych se na to vykašlala, protože tohle svým dětem prostě dělat nechci. Do teď vděčím mámě, že mě neposlala do ozdravovny!! Tam by mě v mém dětství nakvartýrovala teta, protože jsem byla moc hubená :)) A jaké máte doma strávníky vy? :scratch:
4 Komentáře