Nevím, co se stalo, kde se stala chyba, ale jsem totálně oddělanej člověk. Dřív jsem byla docela normálně uvažující bytost, která se nad ničím vlastně ani moc nedojímala a spousta věcí mě nechávala chladnou.
Pak přišlo první těhotenství a devět měsíců jsem utopila v čokoládových dortech (po každém obědě a při každé příležitosti), romantických filmech (u kterých jsem byla naprosto zhroucená) a nafotila jsem polonahý těhotenský fotky (který jsem si říkala, že nikdy v životě fotit nebudu).
Narodilo se první dítě a od té doby se nemůžu dívat na nic, kde se ubližuje zvířatům, ubližuje dětem, řeší se tam nemocné děti, umírající rodiče. Do toho často spadají i obyčejné televizní zprávy, ale taky velká řada filmů. „Terez, to si pusť. To je úžasnej film!“ Slyšela jsem už několikrát od nějaké kamarádky. Můj dotaz pokaždé byl: „O čem to je? Jestli tam jsou nemocný děti nebo cokoliv negativního ohledně dětí, nechci to vidět.“ „Nooo, hele. JEN na začátku dětem umřou rodiče/ Jen na začátku pár zjistí, že má nemocné dítě…/…..“ „Ne. Nebudu se na to koukat.“ Ale ono to je fakt moc hezkej film! „Ne, nepotřebuju se hroutit u televize!!“
Jako fakt. Já brečím u filmů, u reklam, na Facebooku zásadně neklikám na videa, kde se zachraňují psi (i když ta videa dobře končí, tak jen za ten začátek jsem zralá napustit svýma slzama dvojnásobně řeku Mississippi) a brečím i u článků :unsure: . Nevím, jak moc to je ještě normální (doufám, že někdo z vás napíše, že to má úplně stejně). No a pak jsou tady věci jako třeba nový klip Karla Gotta Srdce nehasnou, který nazpíval s dcerou Charlottkou. Nevím, jestli mě dostalo víc to, že tam jsou takhle spolu, nebo ten text, nebo to, že naposled, když jsem Charlottku viděla, byla to fakt malá holčička ve školkovém věku (takže mi prolítlo hlavou, jak strašně ten čas letí).
Ale poďme sakra jinam! Třeba k Masterchefovi! Minulou středu jsem u toho řvala, jak vařili s rodinnými příslušníky. Jeden z nich vařil se svojí dcerou, které mohlo být asi tak osm možná! Muž: „Hele, koukej, teď z toho udělají doják, jak vaří s holčičkou, aby si ženský pobrečely, podívej! Ježiši, počkej, ty u toho fakt bulíš?“ „JO!!!“
Vidíte, někde se mi v tom ztratilo, že jsem porodila i druhé dítě a tak už je ve mně nahozený kód „dvojnásobně šílená“ -dvojnásobně přecitlivělá matka, která brečí, když dostane kytičku od Emi nebo z každýho druhýho úsměvu Mikyho. Nu, není lehký být mámou – minimálně co se hormonů týče! Taky jste MATKY DOJÍMAČKY?
Mimochodem… Pokud jste teprve těhotné a říkáte si, že jste přecitlivělé díky těhotenství a po porodu to přejde… No… Třeba to fakt přejde, ale moc bych na to nesázela.. :) Tak zdar a sílu! ;-)
