Určitě mi potvrdíte, že rituály jsou dobrá věc. Najeli jsme na ně u obou dětí. Máme zhruba stejný čas, kdy vstáváme, obědváme, kdy je čas na spánek, koupání, večerní ukládání. Zřídka kdy to děláme jinak. Jedinou výjimkou je odpolední spánek, protože naše hvězda jasná už občas prostě neusne nebo spát rovnou odmítá. O tom jsem ale nechtěla psát. Zvykla si na naše rituály tak, že je nenechá nás změnit ani o kousíček…. (no a někdy to fakt není žádná výhra)
Nedávno nám děti večer hlídala tchyně s tchánem. Když jsme se vrátili, tchyně nám pobaveně vyprávěla, jak ji Emilka vyškolila. “Ona má všechno naučený a musí se jet podle přesnýho harmonogramu,” začala s vyprávěním a já se v duchu pomodlila, jestli ji nešikanovala moc! “Když jsme se šli koupat, prvně se musely jít čistit zuby, stoličku k zrcadlu si musela přisunout taky sama a do zubů si taky mluvit nenechala. Obličej si musela umýt hned po zubech (jooo taky mám čerstvě v paměti scénu, kdy jsem jí řekla, že umyjem obličej až ve vaně-jak jsem si tohle mohla dovolit?!) Pak jsme se teda vykoupaly, ale ona nenene, nepůjde do pokojíčku. Musí jít k vám do ložnice, udělat blik s lampičkou a rozsvítit si, skočit k vám na postel a nechat se natřít a oblíct plínu na noc (má jasnou představu i o tom, kdo jí natře zadek. Jsem to já! A to pak nevíme, jestli mi tím nechce něco naznačit).” Pak ale seskočila a šla do pokojíčku, protože pyžamo se přece oblíká až tam. Pyžamko – to taky mělo svůj řád. Vršek si nechala oblíct v pohodě, ale pozor! Já jí nemohla nejprve oblíct ponožky a pak až pyžamový kalhoty. Prvně musely jít kalhoty a na ně jsem musela dát ty ponožky (pokud jí nohavice nezastrčíme do ponožek, máme problém velikosti asi takové, že Země se srazí s Marsem). Číst jsem mohla jen z jedné jediné knížky jednu jedinou pohádku “Jak autíčko závodilo s vlakem..” dokončila tchyně svůj výčet pobaveně.
Musím říct, že mě docela rozesmálo, že to dodržuje až takhle striktně a poučila svoji babičku, jak na to musí jít. Je ale pravda, že nám to někdy komplikuje život! Když ji ukládáme my, je to ještě striktnější! Má to nalinkované do detailu. Jsou úkony, které musím dělat buď jen já a nebo jen manžel. A to je někdy dost náročné. Omlouvá nás jedině absence. Docela by mě zajímalo, jestli nám píše někam “áčko”, když jeden z nás u našich rituálů není doma..
Koupat ji musím zásadně já. Manželovi dělá cirkus (ale takový jste opravdu neviděli. Chybí už jen rozporcovaní tygři) . Ve chvíli, kdy jdeme po koupání do ložnice, trvá na tom, že ona si tam rozsvítí, lehá na postel, musím ji natřít a dát tu zmiňovanou plínu. Pak už jí ale nejsem dost dobrá a volá “Tátaaaaaa:” Muž přibíhá s lahví mlíka, ale musí počkat, protože jsem to já, od koho si nechá obléct pyžamo. Ale musí to být v pokojíčku! Zrovna včera vystřihla hysterii, když jí muž chtěl dát ponožky. “Neneneeeeeee!! Máma dá!”
Poslední dobou není ani líná sebrat se, jít do skříňky a sama si tam ponožky na noc vybrat, protože ty od nás jsou samozřejmě úplně nemožný. (nečekala jsem, že budem za trapáky tak brzy) Lehá do postele, chce přikrýt, rozestaví si plyšáky a běda, jak některý z nich je jinde než má nebo dokonce chybí! To neexistuje! Všichni mají své přesné místo. (jen někdy kokoho z nich z postýlky vykopne. Říkám si, co ten chudák asi provedl!) Ode mě se očekává, že jí dám už jen pusu, řeknu dobrou, ona mi odpoví a tím je můj maraton vyřešen. Pak už konečně může dát manžel mlíko.
Muž zůstává v pokojíku a čte pohádku. Už asi měsíc (nebo dva?) stále jednu a tu samou. Naše dítě se prostě vyžívá v bouračkách. No jo- dcera krimi reportéra – myslela jsem si, že manželova práce na ní nezanechá stopy tak brzy.. Evidentně jsem se pěkně sekla!
Tak to jsou naše rituály. Je dobré, když má dítě řád… Víte ale, nad čím poslední dobou přemýšlím, jestli si spíš nevycvičila ona nás než my ji. 
