V září jste si možná všimli, že jsem s manželem a dětmi vyrazila na pár dní do Luhačovic. Dlouho jsme nikde nebyli a tak jsme si říkali, že až pojedeme od mých rodičů, nepojedeme rovnou domů, ale rezervujeme si pobyt v nějakém pěkném hotýlku nebo apartmánech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tak strašně sekneme.
Vlastně nevím, jestli začít ubytováním nebo restauracemi. Původně jsem to ani nechtěla psát, aby na mě místní z Luhačovic neposlali nějakýho bouchače nebo abych nevypadala jako nafrněná pipina z Prahy. Pak jsem si ale řekla, že si dám „emoční odstup“, abych přehnaně nehysterčila a pokud plánujete do Luhačovic jet, aspoň budete vědět, kam nechodit a ušetříte si čas a nervy. A teď – Luhačovičáci – nečtěte! Strašně vám totiž naložím :scratch: Sorry.
Ubytovali jsme se v Luxury SPA hotel Valaška. Hodnocení na internetu to mělo jako „naprosto výjimečné“.. takže by jen těžko někdo tipoval, že budu chvíli po příjezdu stát na recepci a nevěřícně čumět s otevřenou pusou nad tím, že jsem se dostala do… No jestli ne do pravěku, tak minimálně zpátky do devadesátek.
Když jsem na internetu viděla fotky toho místa, kde byla velká okna s modrými okenicemi, krásnými nadýchanými závěsy a stylovým nábytkem, řekla jsem, že tam prostě musíme bydlet – i když jsme měli na počítači otevřený ještě jeden – asi o polovinu levnější hotel jinde. Po našem příjezdu a otevření dveří do pokoje následovalo první překvapení: Modré orámování oken nikde, v apartmánu sice čisto, ale pokoj se tomu na fotkách, který jsem chtěla, nevyrovnal ani z poloviny! No myslela jsem, že to se mnou šlehne. Manžel viděl, jak jsem zklamaná, tak se šel zeptat na recepci, proč nemáme pokoj, který jsme si objednali. Odpověď byla, že tamten na fotkách měl nastínit typ všech apartmánů a náš pokoj je stejný typ jako ten na fotkách. A ten náš rezervovaný? Pochopitelně obsazený někým jiným…
Říkala jsem si, že se nenechám rozhodit a nebudeme si kazit výlet. Večer uspíme děti, zapneme chůvičku na mobilu a zajdeme si sami dolů do restaurace na večeři. Protože na to jsme se těšili a kvůli tomu ještě kontrolovali, jak je na tom Valaška s restaurací. Zašla jsem na recepci zeptat se, jestli potřebujeme rezervaci nebo to nějak předem hlásit. No a přišla pecka číslo dvě. „Restaurace zavírá v osm hodin a máme jídlo jen pro ty, co mají plnou penzi.“ tududumtum… „Prosím?“
„No ale můžete zkusit zajít do kuchyně, jestli vám něco k večeři neudělají.“ „ZEPTAT? JESTLI NÁM NÁHODOU NĚCO NEUDĚLAJÍ?“ (myslela jsem, že spíš já něco udělám jim a nebude to jídlo) Myslela jsem, že špatně slyším. My jsme jeli někam, kde mají na stránkách napsáno, že mají restauraci, ale ta restaurace měla otevírací dobu na večeři 18-20 a ještě to musela být večeře součástí polopenze nebo plné penze nebo co já vím. Další plán v pr….. „Já nechci s manželem chodit nikam do kuchyně, jestli nám náhodou udělají NĚCO k večeři. Já si chci sednout, objednat víno, otevřít si jídelní lístek a objednat si dobrou večeři,“ odpověděla jsem paní, která se tvářila, že tou nabídkou kuchyně, kde mi NĚCO udělají, mi navrhla služby hotelu Hilton na petihvězdičkové úrovni a ještě byla překvapená, že neskáču dva metry do stropu.
No nic. Šli jsme tedy na večeři do města. Narazili jsme na restauraci Racek a musím říct, že tohle je to jediné, co můžu z našeho pobytu v Luhačovicích doporučit! Výborné jídlo, super obsluha, která přežila i to, že nám tam Miky dost hlasitě dával najevo, že on nebude v kočáru, abych já se najedla. (ještě k té obsluze – pan číšník má prý doma dvojčata – tím se vše vysvětluje) Opravdu krásná a moc dobrá večeře a snažili se vyjít vstříc i našim dětem. Ve všem, co jsme potřebovali. Den první tedy zachránila aspoň ta večeře.
Den druhý
Dopoledne jsme šli do bazénu. Ten tam mají opravdu pěknej a jak je to kolem celé prosklené, vypadá to tam opravdu krásně. Když do toho svítilo sluníčko, připadala jsem si, jako by bylo léto.. A pak, že zajdeme na oběd. Do restaurace Elektra, u které nevím, jakou záhadou, jsme na internetu našli skvělé hodnocení. Objednala jsem si medailonky na portském víně a přinesli mi tři plátky masa, které nebyly ochucené a plavaly v kečupu. To už jsem byla fakt smutná a chtěla jídlo vrátit. Muž to ale fakt nesnáší, takže mě to vrátit nenechal (do teď mu to připomínám a do teď mi tvrdí, že ho to zpětně mrzí. To určitě!). Jak ráda bych jim řekla, že to jíst nebudu ať si tu šlichtu sní kuchař!!!!!!!!! (to jsem samozřejmě ještě nikde nikomu neřekla, ale musí to být skvělý to vypálit, když vám donesou blivajz, co mně)
Šli jsme se tedy projít a já doufala, že si někde koupím něco k jídlu. Na to, že už nebyla sezona, měli všude nápisy a upoutávky na lázeňské oplatky… To mě mile překvapilo… Tak, že si je koupíme. Jsem asi úplně blbá, ale těšila jsem se, že muž vyleze z obchodu s klasickou kulatou oplatkou v ubrousku – ještě teplou (ještě jednou – jsem asi blbá). No a on přišel s balením těch oplatků v krabici! „Takový ty dobrý čerstvý už jim došly?“ zeptala jsem se. „Ne, to jsou ty, na který poutají.“ odpověděl! Mimochodem – tak to bylo asi u všech obchodů s oplatky.. Sorry, ale to je jako kdyby si u nás v Jirnech v potravinách poutali na JoJo bonbóny nebo Margotku! taky jim to leží v regálech sto let a není na tom nic výjimečného. No a jestli si už tady říkáte, že jsme pěkní lůzři (napsala bych loseři – ale mohlo by to připomínat Prostřeno, kde to každej čte), tak bonus teprve přijde.
Po procházce Emilka usnula a když se vyspala, řekli jsme si, že půjdeme ven a třeba se projdeme na večeři do osvědčeného Racka! Zašli jsme na dětské hřiště, kde jsme se s ní ještě trochu vyblbli a pak vyrazili směr Racek. Jeden krok, dva, tři od dětského hřiště…začínám cítit svědění ve vlasech, na obličeji… „Co je?“ ptá se manžel. „Já mám asi zase tu svoji alergii,“ odpovídám nevěřícně a řikám si, že tohle snad už nemůže být pravda (a že to je fakt výlet na hov*o, protože vím, co přijde)!!! Začínají mě pálit ruce, hledám vápník a léky…. a doufám, že to nebude na pohotovost. Návrat zpátky na pokoj a tam se dávám dohromady. Asi po dalších dvou hodinách začínám být v pohodě. Jsem tak vyřízená, že představa, že chystám na nějakou večeři znovu obě děti, byla vražedná.
No – vyřešilo by se to restaurací v tom ubytovacím zařízení, kdyby nebyla otevřená jen do osmi a jen s jídly pro lidi, co mají plnou penzi. (jo-sorry, že se k tomu zase vracím, ale prostě mi to nebere hlava!) Ok, tak teda jo. Navrhuji nouzové řešení. „Co kdybychom si k tomu vínu, co jsme si tady koupili, objednali pizzu?“ Manžel souhlasí (je vyřízenej ze všeho dvojnásob) a prý pro ni dojede. V Luhačovicích jsme našli na netu tři pizzerky. Ve dvou ze tří měli v menu na Margaritě Eidam místo mozarely. V jedné z nich byla v menu třeba i Margarita s rucolou nebo pizza s kmínem!!! S KMÍNEM!!! Ano, s kmínem! Tak vybíráme tu pizzerku, kde dávají na pizzu mozarelu. Manžel si vždy a všude objednává šunkovou pizzu. Eidam na Margaritě a něco jako kmínová pizza je mu ale výstražným znamením, tak pro jistotu volí salámovou pizzu! „Na té se přece nedá nic zkazit, ne?“ No, věřte mi, že se dá všechno zkazit na všem. I na našem, už tak dost zničeném, výletu. Muž přijíždí z pizzou. Otevírám svojí krabici s myšlenkou a hysterií, s jakou Brad Pitt otvíral tu svoji ve filmu Sedm. V hlavě mi běží: „WHAT’S IN THE BOX?“ Ach Brade! Snad bych tam radši brala hlavu Gwyneth Paltrow než to, co mě tam čekalo. Jo, je tam pizza z té jediné pizzerie, kde ji mají v jídeláku napsanou s mozarelou. Z té jsme objednali. A tradá! Je na ní Eidam! …a plave v kečupu. „Měla jsem si dát tu salámovou!!!“ kňučím manželovi. A nebo ne? Muž otvírá svoji „salámovou pizzu“ a pozor! tady chtěl bejt kuchař světovej. Určitě koukal často na Zdendu Pohlreicha a potřeboval tam dát „něco“ zelenýho. Na manželově pizze je tedy hromada nasekaného, čerstvého, ZELENÉHO pórku. V životě jsem to neviděla (tedy pórek ano, ale jako doplněk na pizze ne) . Moc ráda bych vám ukázala fotky, ale tohle už byl moment, kdy se nesmějete, ale kdy máte pocit, že se blíží konec světa, protože se dělají kmínový pizzy a ty se salámem se sypou půl kilem pórku.
Máte pocit, že je můj dnešní příspěvek dlouhej? To se vám nezdá… V kratší podobě to ale vykreslit nejde. Tak poďte se mnou do třetího dne – dne odjezdu (hurá!)
Přicházíme na snídani. Na snídani, která má asi hodinu před koncem. Tedy – pro upřesnění – jejíž doba, kdy se máme možnost nasnídat, ještě nekončí. U švédského stolu tři plátky šunky a jeden plátek sýra. A teď si vzpomeňte, co jsme měli k tý večeři!!! Jo – tu nezapomenutelnou pizzu. Po deseti minutách propalování švédského stolu pohledem s nadějí „kéž by se to doplnilo samo, když se k tomu obsluha nemá“, vstávám od stolu a odchytávám první slečnu: „Dobrý den, můžete tam prosím doplnit nějaké jídlo?!“ „Ano, ano, už se na tom pracuje.“ Po dalších deseti minutách, kdy obsluha jen doplňuje příbory a leští příbory (a lesklé zůstaly dlouho, protože s nimi nebylo co krájet), znovu vstávám, oslovuji tentokrát číšníka: „Mohla bych vás poprosit? Ráda bych se nasnídala nejen já, ale i moje rodina, ale tak nějak nemáme z čeho. Můžete tam doplnit něco…. cokoliv k snídani?“ A odpověď: „Ano, už se na tom pracuje…“ Na několika plátcích šunky a sýra (žádnou jinou kreací bohužel nepřekvapili) se pracovalo celkem 25 minut. No, musela jsem se držet, abych jim nevlítla do kuchyně a nenachystala si to sama.
Co k tomu říct… Krvácela nám peněženka, když jsme za tenhle super pobyt platili… Tak co? Trumfnete někdo náš výlet?
PS: Kdybych přidala ještě story o kávovaru, který manžel na pokoji musel čistit, tak to dočtete asi tak za týden! Přidávám fotky z bazénu. Tam to totiž bylo fakt skvělé ;-)
btf
2 Komentáře