Poprvé ve školce

Poprvé se tam se mnou šla podívat, když jsem to šla omrknout a měla úplně první schůzku s učitelkou a pak nás pozvali na tvoření věnců dětí s rodiči. Teď v pondělí jsem ale měla poprvé přivést jen ji… Technicky to vlastně byla až její třetí návštěva. Děti mají ale docela slušnej radar, takže při těch předchozích dvou návštěvách jako by už něco tušila. Byla jen samé “mamí, mamí”, držela se mě za kalhoty, tahala mě za svetr a nemohla jsem od ní udělat krok. Přitom tohle mi nikdy nikde nedělala. A tady? Nenechala mě skoro ani promluvit s učitelkou. To samé na tvoření věnců… Všude jsem musela stát vedle ní. Už tam mě učitelka upozornila ať se připravím, že při první “ofiko” návštěvě budou asi slzičky.

Doma tomu nepomohl ani manžel. Říká mi: “Zlato, až ji tam povedeš, nesmíš být měkká! Ona uvidí, že jsi nejistá a ve finále si ji povezeš domů. Tak buď statečná a prostě ji tam nech! To dáš! Kolektiv potřebuje!” “Jenže co když ten pláč bude extrém?” říkala jsem si. “Přece ji nemůžu nechat myslet si, že ji tam nechám!” běželo mi v hlavě. A pak jsem poslouchala také historky a rady lidí okolo. “Děti jsou vyčůraný! Udělá ti scénu, aby nemusela, abys vyměkla…” “Co když to nebude scéna? Co když mě bude fakt potřebovat?” říkala jsem si 🙈

Nadešel den D. Doma si Emi zabalila baťůžek, vzala do ruky Krtečka. Už od předchozího dne jsme ji brífovali ve stylu: “Jůůůů a ty půjdeš do školky jooo? To je supeeer. A těšíš se?” Kdyby jen věděla, že jsem z toho měla pomalu vředy. Školku máme autem dvě minuty. Přijíždíme k budově, parkuju.. “Už jsme tady!” a ze zadu se ozve důrazné: “Ne ne ne!” Nečekala jsem, že s tím začne už v autě!!!! Zalitá studeným potem, co se asi bude za chvíli odehrávat, vytahuju z kufru kočár, přendavám do něj Mikuláše, vytahuju z auta Emilku. Jdeme na to.

V malé předsíni se vítáme s učitelkou, Emilce sundávám bundu, čepici, boty, Emi si obouvá bačkůrky… Já nádech, výdech, podívám se na učitelku a ptám se: “A teď je postup jaký?” (jakej by asi byl proboha)  “Normálně odejděte”, odpovídá mi. To se ale lehce řekne, když slyšíte za tu dobu u převlékání asi po stopadesáté slovo MAMI a dítě vás tahá do místnosti, že si půjdete hrát. Tak jí říkám, že na chvíli odejdu, ale vrátím se pro ni. Že jsem ji přivedla za novými kamarády, se kterými si může hrát a já se pro ni za chvíli vrátím. Dávám jí pusu (v hlavě si říkám: “Buď věcná, ať z tebe nevycítí ten strach a nejistotu!!!”) a v tu chvíli jí učitelka bere baťůžek a Krtka, jde na druhou stranu místnosti a volá na ni, jestli jí ukáže, co všechno má v baťůžku a jestli ostatní děti seznámí s Krtečkem. A ONA JDE! BEZE MĚ! ANI SE NEOTOČÍ!!! Beru za kliku, popadnu kočár a jdu svižně od školky. Ještě se otáčím, s obavou se dívám přes prosklené dveře, že určitě propukla v hysterii a ona tam stojí, poslouchá učitelku, důležitě pokyvuje hlavou bez jakéhokoliv náznaku pláče!

Takže ještě chvíli šmíruju “na úchyláka” za stromem a pak se jdu projít s kočárem. Volám manželovi, který nevěří, jak hladce to proběhlo a po milionté mi opakuje, jak už je Emi velká. No nevím, jestli se tentokrát dojímal, ale vždycky, když to říká, že už je Emilka velká, tak je z ní úplně v pasti. (a pak, že má Emo omotanou mě! Pche!)

Domluvila jsem se, že takhle poprvé ji vyzvednu za hodinu, max za hodinu a půl. S kočárem jezdím asi tak pět minut a dochází mi, že vlastně asi hodinu a půl jezdit nebudu. Chtěla jsem si přece dát někde to kafe. JO, ALE ZA CO?!?! …když mám kabelku a peněženku v autě zaparkovaném před školkou, která má velká okna jimiž jde vidět ven. No nic, zvládnu to bez kafe, že jo?!?! Zkrátím si chvíli… Někomu zavolám. Třeba mámě, pak sestřenici, se kterou jsem nemluvila sto let. Ta si podle mě musela myslet, že jí volám, abych jí řekla, že u nás minimálně přistálo ufo a chce na ni kontakt. Telefonuju s ní a z povzdálí se dívám na budovu školky. “Už je tam 25 minut,” říkám jí nervózně, protože se mi zdá, že nějaké dítě, které jí je dost podobné, stojí u prosklených dveří a dívá se ven. V tu chvíli pípá sms od učitelky (jako by snad věděla, na co myslím a nebo si říkala, že potěší tu uchylačku, co šmíruje na konci ulice!): “Nebojte, je v pohodě. A víte, co dělá? Vaří!” V tu chvíli jsem se částečně uklidnila (někde vzadu v hlavě si ale říkám, jestli fakt paní učitelka vidí, jak šmíruju kolem školky) a dostala jsem chuť oslavit to tím kafem!

Bojová akce, jak se nenápadně proplížit k autu začíná. Z jedné strany ulice vidím, že to nepůjde, probíhám indiánským krokem za roh, co je těsně před školkou. Mikyho zabrzdim, přikrčím se a v podobě malého postiženého skřeta se rychle sunu k autu, odemykám, skoro v podřepu beru kabelku ze sedadla spolujezdce, zabouchávám, zamykám, asi dvě vteřiny šmíruju oknem, co tam Emi dělá a když vidím, že tam něco ukazuje učitelce, uklidním se úplně a v podobě pokřiveného přidřeplého skřeta zase ve “skrče” utíkám zpátky k Mikymu. Hm.. kafe… Vlastně bych mohla s kočárem dojít do vinotéky a koupit víno na večer.

Za chvíli jsem tam, před vinotékou stojí slečna prodavačka a kouří. Hnedka, když mě vidí, chce to típnout, tak jí rychle říkám ať to dokouří, že nikam nespěchám! A ona, že néé! A já, že fakt nespěchám, že mám dceru poprvé ve školce a tak jsem si řekla, že mám čas, že zajdu koupit víno. V tu chvíli mi dochází, jak to asi zní (matka alkoholička si přišla pro svou lahev! Chudák to nebohé dítě v kočárku!) a dodávám: “Teda ne, že bych si teď při jízdě s kočárem potřebovala přihnout!!!” To už je slečna za pultem, dost se na mě zubí a říká, že to je jasný.. (chtěla mě mít z krku a tak mi to odkývala, ale jinak si o mně myslí, že piju víno z flašky za bílého dne, když vozím kočár?) Ještě kupuju kešu a jdu.

Po hodině a čtvrt vyzvedávám Emilku. Běží ke mně, aby mě obejmula, ukazuje mi pár hraček a když řeknu, že jdeme domů…. tramtadadáááá…. spouští řev, že domů nejde. (tak tady jsem pláč rozhodně nečekala!) Když jí slíbím, že zase brzy přijdeme, nakonec uklízí hračky a jdeme. Ve chvíli, kdy už mám obě děti v autě, tak slavnostně návštěvu školky završuju tím, že nechtěně rozbíjím to víno, kvůli kterému se ze mě stala v očích prodavačky alkoholička!!! Takže třešnička před odjezdem domů – sbírání střepů a čau!

Telefonát manželovi: “Miláčku, prosím tě, mohl bys po cestě domů, zajet koupit do tý naší vinotéky víno?” “Jaký? ” “Řekni té slečně, že to, co kupovala ta paní s kočárkem, ale zdůrazni, že ho nevyžahla, ale rozbila! ROZ – BI – LA!!”